Soudy rovněž pochybily, když se vůbec nezabývaly tvrzením o tom, že Fond stěžovatelky sám vyzval k nalezení vhodných pozemků. Jedině na základě ověření tohoto tvrzení bylo možno zjistit, zda Fond neporušuje zákaz libovůle i nedodržováním zásady, že smlouvy musí být plněny, která s následnou ochranou práv věřitelů z takových závazků patří mezi základní zásady, na nichž je budováno právo liberálního demokratického právního státu. V právním státě platí princip ochrany důvěry ve vážnost a závaznost aktů veřejné moci, což v případě veřejných nabídek nutně znamená, že stát se nemůže zbavit závazku, jehož obsahem je příslib převést náhradní pozemky, nastanou-li v příslibu vymezené podmínky. V opačném případě, stojícím na stanovisku nezávaznosti takového příslibu, by si počínal protiprávně. Takové stanovisko totiž silně narušuje důvěru v právo, která, jak Ústavní soud ustáleně judikuje, je jedním ze základních atributů právního státu. (Srov. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96 Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 96: "Demokratický stát v zájmu své vlastní věrohodnosti, bez níž by neměl podporu svých občanů, musí plně respektovat zásadu 'pacta sunt servanda' tj. závaznosti dohod, jež uzavře se svými občany.") v korektuře opraveno
IV. c)
Ústavní soud si povšiml, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1478/2000: "Nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků. Oznámení Pozemkového Fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy." (Publikováno jako č. 1/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck). Zde Ústavní soud, s ohledem na shora uvedený rámec vymezený pro jeho rozhodování, připomíná, že i tento právní názor je třeba aplikovat a vykládat ústavně konformním způsobem. Tento požadavek vyplývá z vyzařování základních práv a svobod do jednoduchého práva. Odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (který zde převzal svůj starší právní názor z rozhodnutí ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 2 Cdon 522/96), zřetelně vychází z předpokladu, že Fond plní řádně své zákonné povinnosti a omezuje nárok na domáhání se konkrétního náhradního pozemku jen proto, aby přidělování pozemků bylo spravedlivé. Odkaz na právní názor Nejvyššího soudu nemůže sloužit k legitimování takového postupu při přidělování náhradních pozemků, který by (nahlíženo z objektivního pohledu) byl svévolný nebo diskriminující. Libovůle či liknavost při přidělování pozemků je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudu vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku. Ostatně i jiný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 ukazuje, že i Nejvyšší soud si je vědom povinnosti zajistit vynutitelnost nároku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě.
V obecné rovině zásadně nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze skutkový stav v dané věci bezpečně zjistit (srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49). Soud samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (srov. nález ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 68/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 95). Soudy nepřihlédly k důkazu, který napovídal tomu, že Fond nepostupuje při aplikaci § 11 odst. 2 zákona o půdě ve stejných případech stejně (narušení rovnosti), ale nevypořádaly se ani s tvrzením stěžovatelek, že byly k vyhledání pozemku vyzvány.
Ústavní soud přihlédl i k důkazu provedenému kontrolním závěrem NKÚ, který podle čl. 97 odst. 1 Ústavy jako nezávislý orgán vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem. Z kontrolního závěru vyplývá nesprávný postup Fondu při hospodaření s jemu svěřeným majetkem, jakož i nesprávný postup Pozemkového fondu při plnění závazků státu vyplývajících z restitučních zákonů.
V. a)
To vše vede Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nesplnily povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelek plynoucí z nároku přiznaného jim rozhodnutím pozemkového úřadu, spočívajícím v tom, že jim bude poskytnut náhradní pozemek. Tím porušily jejich právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. A porušily rovněž právo stěžovatelek domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, jemuž odpovídala povinnost zabývat se námitkami libovůle, nezájmu Fondu na naplnění zákona o půdě a námitkou diskriminace stěžovatelek. Městský soud v Praze zcela přehlédl, že zvolený výklad § 11 odst. 2 zákona o půdě staví oprávněné osoby do postavení osob fakticky odkázaných na vůli Fondu, jehož postup při vydávání by tak v případě liknavosti nepodléhal soudnímu přezkumu. Takový výklad, v důsledku přiznávající Fondu libovůli, však poškozuje ústavně chráněný hmotný zájem ("substantive interest") stěžovatelek na tom, že jim stát realizovatelnou nabídkou vytvoří podmínky pro to, aby na ně byl v přiměřené době převeden náhradní pozemek. Vůle Fondu je limitována rozsahem povinností státu a zákazem výkonu libovůle v tom smyslu, že by nebylo ke stejným případům přistupováno stejně. Zákon o převodu pozemků Fondu zakazuje (§ 3 odst. 3) omezit svým vnitřním předpisem převod na oprávněné osoby. Je lhostejno, zda k takovému omezení dojde v důsledku celkové konstrukce prováděcího předpisu nebo přímo některým ustanovením. Ústavní soud k tomu poznamenává, že i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí. Jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když zastupují stát z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc.
Při přezkumu rozsudku obvodního soudu, jehož odůvodnění je na hranici přezkoumatelnosti (díky četným chybám při grafickém zpracování, chybějícím slovům, nesprávnému tvaru a pořádku slov, ale zejména protichůdným argumentům) Městský soud v Praze dovodil (s odkazem na judikát Nejvyššího soudu), že postup zvolený stěžovatelkami zákon neumožňuje, aniž podrobněji zkoumal okolnosti konkrétního případu a aniž by se zabýval námitkou porušení rovnosti. Všechny soudy jako justiční orgány liberálního demokratického právního státu mají povinnost při interpretaci zákonů zabránit faktickému odepření spravedlnosti (čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny). Z ústavně konformního výkladu § 11 odst. 2 zákona o půdě vyplývá jednoznačná povinnost Fondu uspokojovat nároky v přiměřené době, postupovat transparentně a vyloučit libovůli, která by znemožnila naplnit legitimní očekávání oprávněných osob. Ústavně nepřijatelným zde není předmětné ustanovení, ale použitý způsob jeho aplikace. Jak již Ústavní soud dříve konstatoval "Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." (nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 - srov. č. 63/1997 Sb. nebo Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13).
V. b)
Ústavní soud na závěr poznamenává, že i kdyby obecné soudy dále stály na názoru, že žaloba nemůže označovat konkrétní pozemek, musí vzít v úvahu i svou povinnost (s přihlédnutím k zákazu odmítnutí spravedlnosti, resp. k povinnosti poskytnout ochranu legitimnímu očekávání) vést stěžovatelky k úpravě petitu tak, aby v případě úspěchu stěžovatelek bylo možno uložit Fondu povinnost vydat v určité konkrétní době pozemek soudem určený, tak aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku. Tento požadavek vyplývá již z dikce § 11 odst. 2 zákona o půdě, která presumuje souhlas oprávněné osoby s nabízeným pozemkem. Nutno také připomenout, že pro správu státního majetku vždy platila pravidla, která jsou nyní expressis verbis vyjádřena v zákoně o majetku České republiky, podle kterého "Majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem." (§ 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, který zavazuje i Fond - § 2 odst. 2 citovaného zákona). Fond nemůže ignorovat již existující závazky státu, které na sebe vzal v § 11 odst. 2 zákona o půdě.
VI.
Ústavní soud ze všech těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Protože nápravu lze zjednat jen před soudem nalézacím a vzhledem k délce neuspokojování nároků stěžovatelek, Ústavní soud ustoupil od uplatňovaného principu minimalizace svých zásahů do rozhodování soudů obecných a zrušil vedle rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu nalézacího.