Ústavní soud přitom uznává racionalitu úvahy Nejvyššího soudu stran toho, zda by kasace rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu nemohla vést v konečném důsledku k porušení zákazu reformationis in peius, když Nejvyšší soud správně uvedl, že trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 2 tr. zákona je přísnější, než trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1 a 2 tr. zákona. Ve světle této úvahy musel i Ústavní soud zvažovat, zda také jím konstatované porušení základních práv stěžovatelů vedoucí ke zrušení stěžovaných rozhodnutí nemůže se paradoxně dotknout práv stěžovatelů na to, aby v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu po doplnění dokazování obecnými soudy nebyli tito uznáni vinnými přísněji trestným činem. Taková situace však dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nastat nemůže. Především je dlužno uvést, že pro další rozhodování obecných soudů nebude závazný právní názor Nejvyššího soudu autoritativně kvalifikující jednání stěžovatelů jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zákona, nýbrž - v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy - právní závěry vyplývající z tohoto nálezu Ústavního soudu (podobně viz nález sp. zn. II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 9, stejně nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, tamtéž, svazek 32, nález č. 34). Teprve v dalším řízení bude na obecných soudech, aby ústavně souladným způsobem po řádném dokazování vyhodnotily přesně popsané jednání stěžovatelů a rozhodly o vině a trestu, neboť toto rozhodnutí je plně v jejich jurisdikci, a nikoli v jurisdikci Ústavního soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, zda půjde o rozhodnutí zprošťující z viny (jako v rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2002) či uznávající na vinu tím nebo oním trestným činem. Pokud by ovšem dospěly soudy k závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili skutkovou podstatu přísněji trestného deliktu, než pro který byli uznáni vinnými zrušeným rozsudkem nalézacího soudu (jenž nabyl právní moci vyhlášením usnesení odvolacího soudu), bude právě zákaz reformace in peius překážkou pro to, aby takovým trestným činem (např. podvodu kvalifikovaného též dle odstavce 2 § 250 tr. zákona) byli uznáni vinnými. Nelze totiž připustit, aby v novém řízení došlo ke zhoršení postavení stěžovatelů jen proto, že oprávněně tvrdili porušení základního práva na fair proces. V rámci jednoduchého práva trestní řád v řadě svých ustanovení [§ 150 odst. 1, § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 265s odst. 2, § 273, § 289 písm. b)] výslovně zákaz reformace in peius konstruuje, přičemž k aplikaci tohoto zákazu postačuje i zjištění pouhé nezákonnosti rozhodnutí přezkoumávaného jen z podnětu toho, komu uvedený zákaz svědčí, popř. z podnětu jiné osoby oprávněné ve prospěch takové osoby přezkumné řízení zahájit; upřít dobrodiní zákazu reformace in peius v případě, kdy ke zrušení rozhodnutí obecných soudů dochází ve prospěch stěžovatelů nikoli pro jejich "pouhou" nezákonnost, ale dokonce pro protiústavnost, bylo by popřením a nikoli naplněním základního práva na spravedlivý proces.
Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na vyčerpávající projednání věci soudem. Při respektování těchto zásad nelze než uzavřít, že trestní řízení proti stěžovatelům nebylo vedeno spravedlivě a neumožnilo také spravedlivé rozhodnutí.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci porušily ústavně garantované základní právo obou stěžovatelů, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, když citované základní ústavní právo stěžovatelů bylo zasaženo nejen rozhodnutím soudu dovolacího, ale již rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyslovili souhlas s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.