Jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. P 224/96, návrhy na výkon předběžných opatření jsou součástí spisu. Velká četnost návrhů stěžovatele na nařízení předběžného opatření v konkrétním časovém období a následné procesní kroky jak prvoinstančního tak odvolacího soudu ovlivnily bezpochyby délku řízení ve věci péče o nezletilého, a v přímé souvislosti s ním i rozhodování o nařízení výkonu předběžného opatření. Ze spisu je rovněž patrná mimořádná úpornost stěžovatele, který se četnými právními kroky, včetně velkého množství různých stížností, snaží prosadit svůj zájem na podílu na rodičovské péči. Tato aktivita, která se nevyčerpává jen podáními k soudu, ale zahrnuje i různá jednání při jednotlivých případech předávání za asistence zástupců různých institucí např. Fondu ohrožených dětí, bohužel spolu s neústupným postojem stěžovatele v takových případech, přispívá k narůstání negativního postoje nezletilého ke stěžovateli.
Z návrhů na výkon rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel nerozlišuje jednotlivá předběžná opatření, která byla změněna dalšími předběžnými opatřeními, případně z petitu návrhů není zřejmé, zda se jedná o stížnost nebo o návrh. Tyto mnohdy dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o sobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu přípustné, mohou přesto naplnění sledovaného cíle bránit např. tím, jsou-li podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci, nebo jsou-li podávány na základě interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení.
Ústavní soud sice uznává, že přes složitost důkazního řízení ve věci návrhu stěžovatele (podaného dne 9. 12. 1997) na úpravu styku stěžovatele s nezletilým, o němž bylo ve věci samé rozhodnuto až rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 4. 2004 č. j. 22 P 224/96-687, měly být jednotlivé procesní kroky obecných soudů prováděny rychleji. I přes tuto svoji výtku Ústavní soud zvážil, že obecné soudy po celou dobu řízení (tj. až do rozhodování Ústavního soudu) musely reagovat na množství podání stěžovatele i vedlejší účastnice, které si následně vyžádaly další a další nezbytné procesní úkony. Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že liknavým postupem obecných soudů došlo k porušení ústavnosti.
Ústavní soud ve smyslu příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. věc Voleský proti České republice, stížnost č. 63627/00, rozsudek ze dne 29. 7. 2004) dále zkoumal, zda přiměřenost délky řízení byla v přímé souvislosti se složitostí sporu, s jednáním soudu, resp. jiných státních orgánů, jednání stěžovatele samého a významem předmětu sporu pro stěžovatele.
Je jistě pochopitelné, že stěžovatel se návrhy na výkon předběžných opatření snažil dosáhnout uspokojení svého práva otce na styk s nezletilým, který byl svěřen rozhodnutím soudu do výchovy matky dítěte. Stejně je však nezbytné vzít v úvahu i zájem dítěte, který je jak podle Úmluvy o právech dítěte, tak i shora označených ustanovení zákona o rodině, zájmem nejvyšším. Ustanovení čl. 18 věta třetí této Úmluvy deklaruje, že základním smyslem péče o nezletilé musí být zájem dítěte. Z této skutečnosti, od níž se odvíjí i úsilí jak obecných soudů, tak i ostatních státních orgánů, lze dospět k závěru, že výkon rozhodnutí použitím donucovacích prostředků není někdy nejen žádoucí, ale ani vhodný tam, kde může, jako tomu bylo právě v tomto případě, způsobit větší škody na psychice nezletilého, než je možné a přípustné s ohledem na jeho zájem.
Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte za situace, kdy, jak vyplývá ze znaleckých posudků i zpráv odborných lékařů předložených v průběhu řízení, nebylo příčinou zcela negativního postoje nezletilého ke stěžovateli úmyslné ovlivňování třetími osobami.
Poměrně dlouhá doba od prvních návrhů stěžovatele na výkon rozhodnutí až do rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé není zcela přiměřená a je na samé hranici únosnosti. Ústavní soud však vzal v úvahu mimořádnou složitost věci po stránce skutkové i nevhodný procesní postup stěžovatele, kterým komplikoval průběh řízení. Průtahy v řízení způsobené soudem nejsou takové intenzity, aby jimi došlo k poškození práv stěžovatele, resp. nezletilého, jak to mají na mysli články 3, 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu