Jak už bylo výše konstatováno, zákon v ustanoveních, jejichž zrušení je navrženo, zavádí do českého právního řádu pojem "smluvní rodina", který však blíže nevymezuje, a jeho ustanovení jsou v tomto směru neurčitá. Jsou tedy podle závěru Ústavního soudu v rozporu s čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je jedním z principů právního státu princip právní jistoty a z toho plynoucí požadavek na jasnost a určitost zákona (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 131/1994 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25). Neurčitost zákona však sama o sobě k závěru o jeho neústavnosti nestačí, jak vyplývá z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (publikovaného pod č. 107/1996 Sb. a uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16). Zde Ústavní soud konstatoval, že "neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.". Ustanovení zákona navržená ke zrušení uvedené podmínky naplňují. Neurčité vymezení institutu smluvní rodiny se výrazně projevuje v ustanovení § 8 odst. 4 zákona, podle něhož jsou prostřednictvím smluvních rodin "zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu". Lze si jen obtížně představit, jak by mohla smluvní rodina zabezpečovat úkoly diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální, organizační, související s umísťováním dětí do zařízení, a konečně i úkol koordinační (srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona). Z tohoto výčtu je patrno, že jde o úkoly velmi odborné, zajišťované v diagnostických ústavech týmem odborníků, kterým je pro plnění těchto úkolů svěřena řada pravomocí a je jim i zajištěno materiální zázemí. Také podmínky, za nichž lze dítě umístit do smluvní rodiny ("ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li to zájem dítěte"), jsou formulovány příliš neurčitě. Intenzita této neurčitosti je tak vysoká, že vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daných ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.
V ustanovení § 8 odst. 4 a ve zmocňovacím ustanovení § 41 odst. 2, které pověřuje Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovit vyhláškou podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin a podrobnosti spolupráce a kontroly těchto rodin, stanovil zákonodárce pro zmíněnou ministerskou vyhlášku jen velmi stručné a neurčité meze, zahrnující pouze bližší úpravu:
- výběru smluvních rodin
- jejich přípravu
- podrobnosti spolupráce těchto rodin s diagnostickým ústavem
- kontrolu těchto rodin.
Jinak zákon hovoří o smluvní rodině jen v § 5 odst. 1 poslední větě (viz shora), kde dává diagnostickému ústavu možnost umístit dítě do smluvní rodiny:
- jedná-li se o zvlášť odůvodněný případ
- vyžaduje-li to zájem dítěte.
Více slov o institutu smluvní rodiny zákon neobsahuje. Vzhledem k této kusé úpravě je zřejmé, že spíše než podrobnosti by vyhláška musela upravit všechny základní prvky tohoto nového institutu. Zákonodárce neupřesnil, zda má jít o péči dočasnou, překlenovací či dlouhodobou, s možnou perspektivou budoucího osvojení. V zákoně zcela chybí definice pojmu "smluvní rodina" a vymezení požadavků kladených na tuto rodinu. Smluvní rodina není definována ani pozitivně, ani negativně, tj. není stanoveno, jaká rodina např. smluvní rodinou být nemůže. Chybí vymezení kritérií a kvalifikačních předpokladů, které by smluvní rodina měla splňovat a jakým způsobem bude ověřována schopnost zájemců - fyzických osob - zajistit řádnou péči o dítě ve smluvní rodině. Není jasné, zda půjde o smluvní vztahy pouze s manželskými páry nebo s jednotlivci, zda a jakým způsobem bude omezen počet dětí v jedné smluvní rodině atd. Chybí jakékoli vymezení práv osob pečujících o dítě ve smluvní rodině a stanovení, jakým způsobem má být řešeno hmotné zabezpečení dítěte v této rodině. Není rovněž stanoveno, v jakém smluvním vztahu mají být osoby tvořící smluvní rodinu vůči diagnostickému ústavu (v úvahu přichází pracovněprávní nebo občanskoprávní) a jaký typ smlouvy lze s diagnostickým ústavem uzavřít. Nejsou vymezeny základní náležitosti této smlouvy a základní práva a povinnosti jejích účastníků včetně jejich odpovědnosti.
Z tohoto výčtu jednoznačně vyplývá, že práva a povinnosti osob a orgánů zúčastněných na tomto institutu a jejich pravomoci by musely být stanoveny vyhláškou ministerstva, aby se tento institut vůbec mohl stát funkčním.
Znamená to, že ustanovení § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 napadeného zákona jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, neboť představují nepřípustnou delegaci normotvorby na orgán moci výkonné (Ministerstvo práce a sociálních věcí) a umožňují úpravu mezí základních práv a svobod podzákonnou právní normou.
Ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy zmocňuje ministerstva vydávat právní předpisy pouze na základě zákona a v jeho mezích. Napadená ustanovení zákona jsou v rozporu s tímto článkem Ústavy, protože ministerstvo je zmocněno úpravou něčeho, pro co samotný zákon nestanoví žádné meze, co sám vůbec neupravuje. Nejednalo by se tedy o provedení zákona, ale o jeho doplnění, neboť prováděcí předpis by institut smluvní rodiny musel přesně vymezit. Chybí tedy příslušná zákonná úprava, kterou by měla ministerská vyhláška provést. Zákon svou stručností a neurčitostí nedává nutný základní rámec pro zmíněný podzákonný předpis.
Pro zabezpečení efektivního výkonu veřejné správy je vhodné ponechat úpravu podrobností podzákonnému právnímu předpisu, který lze operativněji měnit. Proto i ústavní pořádek České republiky dovoluje zákonodárci, aby za určitých podmínek zmocnil výkonné orgány k vydávání podzákonných právních předpisů. Zmocnění ovšem musí být výslovné a obsah podzákonného předpisu musí být v souladu se zákonem, který provádí, musí tedy být vydán na jeho základě a v jeho mezích. Pokud však Parlament rezignuje na stanovení příslušného rámce a blanketně zmocní exekutivu k tomu, aby stanovila, co je právo, jaká jsou práva a povinnosti osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úřadů, pak porušuje zásadu omezené delegace normotvorby, a porušuje tak i principy dělby moci, stanovené mj. v čl. 2 odst. 1 Ústavy.
Omezení delegace normotvorby je jedním z tradičních a klíčových aspektů dělby moci a systému brzd a vzájemných vyvážení, na nichž je postaven i ústavní pořádek České republiky. Zákonodárce v systému dělby moci zásadně nemůže přenést svou pravomoc na jiný subjekt, svěřit ji do jiných rukou. Předpokládaná prováděcí vyhláška by musela určit osobám tvořícím smluvní rodinu celou řadu povinností, zejména zúčastnit se přípravy péče o dítě, sdělit určité osobní údaje (zřejmě včetně zdravotního stavu), spolupracovat při provádění kontroly, této kontrole se podrobit apod.
Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Zakotvení uvedených povinností v prováděcí vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí na základě zmocnění § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona by tedy porušilo podmínky čl. 4 odst. 1 Listiny.
Napadená ustanovení zákona jsou v rozporu s ústavními principy podzákonné normotvorby definovanými Ústavním soudem České republiky zejména v nálezech publikovaných pod č. 410/2001 Sb. a č. 96/2001 Sb. V nich Ústavní soud vyslovil, že odvozená normotvorba exekutivy musí respektovat níže uvedené zásady:
1. podzákonný předpis musí být vydán oprávněným subjektem,
2. podzákonný předpis nesmí zasahovat do věcí vyhrazených zákonu,
3. musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard.
Podle judikatury Ústavního soudu nemusí být každá povinnost stanovena zákonem, neboť požadavek, aby jakákoliv povinnost byla stanovena přímo a výhradně zákonem, by "zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy" (srov. nález č. 410/2001 Sb.). Podzákonný předpis se však musí vždy pohybovat v mezích zákona, které jsou buď výslovně vymezeny anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Na základě zákonného zmocnění má prováděcí předpis konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem, ale nikdy nesmí jít mimo zákon.
Napadený zákon se v ustanoveních § 8 odst. 4 a v § 41 odst. 2 shora uvedených principů nedrží. Vymezení pojmu smluvní rodiny v zákoně je neurčité. Stejně tak neurčité jsou podmínky, za nichž lze dítě do smluvní rodiny umístit ("ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li to zájem dítěte"). Intenzita této neurčitosti je tak vysoká, že vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daných ustanovení pomocí obvyklých interpretačních postupů. Tím odporuje principu právní jistoty a principům právního státu. Dochází tak k rozporu těchto ustanovení zákona s čl. 1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.
Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.". Ve světle tohoto ustanovení Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zastává názor, že právní úprava výběru, přípravy a kontroly smluvních rodin musí sledovat jeden základní cíl, a to ochranu dítěte v tom směru, aby při péči v rámci smluvní rodiny neutrpělo jakoukoliv újmu. Všechny důležité otázky týkající se ochrany zájmů dítěte byly až dosud upraveny zákonem a není důvod, proč by právě v případě smluvních rodin měla postačovat pouze podzákonná úprava.
V souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu všichni účastníci tohoto řízení souhlasili s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání ve věci. Za této procesní situace plénum Ústavního soudu rozhodlo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 30. června 2004. Nálezem vydaným podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušilo ustanovení § 5 odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, a to ke dni publikace tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.