I.ÚS 318/04
Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 23. 4. 2004, čj. 1 Zt 54/2004 - 33, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včasnou ústavní stížností se S. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") pro porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupkyně okresního státního zastupitelství zamítla jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury v Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") ze dne 16. 1. 2004, vydanému pod ČTS: OKFK-18/2-2004. Tímto usnesením policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ").
Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel společnosti AUTO PLUS - M, s. r. o., počátkem ledna roku 1998 zažádal u Úřadu práce v Chomutově o dotace spojené s úhradou nákladů na zřízení nových společensky účelných pracovních míst. Takto získal částku 960 000,-- Kč, ale nedodržel stanovené podmínky a podle sjednaných dohod nezaměstnával zaměstnance po dobu tří let. Poskytnuté peníze ani jejich část Úřadu práce v Chomutově nevrátil a způsobil tak škodu ve výši 712 376,-- Kč.
Stěžovatel uvedl, že od doby svého působení v prověrkové komisi po listopadu 1989 požívá nepřízně Policie ČR a v současné době je stíhán za vykonstruovanou skutkovou podstatu. Skutek je popsán tak, že nemůže být ani zpronevěrou, ani jiným trestným činem. Je stíhán proto, že nedostál svým smluvním závazkům. S odkazem na judikát č. 603/2000 Sbírky soudních rozhodnutí ve věcech správních, v němž je popsán případ chomutovského podnikatele, který použil dotaci k jinému než dohodnutému účelu, konstatuje, že za stejné jednání, které je mu kladeno za vinu, nejsou jiné osoby stíhány. Navíc usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje formu zavinění.
K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřila státní zástupkyně a uvedla, že zahájením trestního stíhání nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Popis skutku obsahuje všechny znaky stanovené trestním zákonem, a to i zavinění ve formě úmyslu. Podle výsledků dosavadního vyšetřování se jedná o úmysl přímý. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Z podání státní zástupkyně ze dne 6. 4. 2005 vyplynulo, že vyšetřování bylo ukončeno a na stěžovatele byla dne 3. 9. 2004 podána obžaloba pro shora popsaný trestný čin.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
S ohledem na shora uvedené mohou být v této fázi trestního řízení předmětem přezkumu u Ústavního soudu pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud nepřezkoumává, po meritorní stránce, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Tvrzení stěžovatele, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva tím, že je stíhán pouze proto, že nebyl schopen dostát svým smluvním závazkům (čl. 8 odst. 2 Listiny) a že jeho jednání není trestným činem (čl. 39 Listiny), budou předmětem dokazování v samotném trestním řízení.
V postupu a napadeném usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství neshledal Ústavní soud zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává. Státní moc byla uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny) a trestní stíhání bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád a trestní zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Státní zástupkyně přezkoumala tvrzení stěžovatele, o něž opíral svoji stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a která uplatnil také v projednávané ústavní stížnosti. S podstatnými námitkami se dostatečně a podrobně vypořádala, usnesení nevykazuje znaky libovůle a odpovídá zákonným požadavkům (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Ačkoli usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje výslovně vyjádřenou formu zavinění, nejedná se o pochybení, které by bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z popisu skutku je patrno, že se jednalo o úmyslnou formu zavinění. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu