Poslední námitka stěžovatelky spočívá v tvrzení, že jí byl uložen nepřiměřený trest; v tom spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí musí být i spravedlivý, tedy přiměřený trest. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení kárného opatření je § 30 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, zákona, který je nutno přiměřeně vykládat ve spojení s ustanoveními § 23 a násl. trestního zákona. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že kárné soudy podmínky citovaných ustanovení respektovaly, zohlednily přitom intenzitu porušení povinností státního zástupce ze strany stěžovatelky i dobré pracovní hodnocení stěžovatelky, závěry ohledně druhu uloženého kárného opatření vycházejí ze skutkových zjištění. V odůvodnění napadených rozhodnutí kárné soudy ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč považovaly nemožné uložit stěžovatelce jiné než nejpřísnější kárné opatření. Kárné opatření odvolání z funkce státního zástupce dle § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 283/1993 Sb. tak bylo stěžovatelce uloženo v souladu se zákonem, nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že došlo postupem kárných soudů k porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod, neboť zde se výslovně stanoví, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností; v daném případě je takovým zákonem zákon č. 283/1993 Sb., který spojuje uložení kárného opatření odvolání z funkce státního zástupce se zánikem funkce státního zástupce.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani dalších ústavních principů, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup kárných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Pokud stěžovatelka namítá, že postupem soudu byla porušena její základní práva daná čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné články týkající se způsobu uplatnění státní moci a ochrany základních práv a svobod soudní mocí jsou základními postuláty právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo.
Namítaný rozpor s čl. 4 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.