b) Za této situace Ústavní soud dovozuje, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly základní pravidla stanovená pro ochranu novinářských zdrojů informací (srov. např. již citovaný princip č. 3 přílohy k doporučení výboru ministrů č. 7, které sice nemá povahu závaznou, leč je důležitým vodítkem interpretace práva novináře na ochranu zdroje informací a jeho omezení). Postup těchto orgánů nebyl v souladu ani s citovaným čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, neboť nebytnost zásahu do práva na svobodu projevu - jak již bylo uvedeno - musí být (jako výjimka principu) vykládána restriktivně, a nikoli naopak. Z obsahu spisu totiž plyne, že orgány činné v trestním řízení buď vůbec (policie), či nedostatečně (státní zastupitelství) zvažovaly důvody vedoucí stěžovatele k tomu, že totožnost svého zdroje odmítl prozradit, ačkoliv stěžovatelovy konkrétní údaje, důsledně vzato, tuto totožnost - byť nikoli jmenovitě - odhalovaly. Uvedené orgány tedy měly - se zřetelem na podrobnosti stěžovatelových informací - alternativní možnost stěžovatelův zdroj samy identifikovat. V této souvislosti nelze přehlédnout, jak stěžovatel právem namítl, že prozradí-li novinář svůj zdroj - přes slib, že tak neučiní - ohrožuje tím vlastní novinářskou práci zejména v oblasti tzv. investigativní žurnalistiky, jež je při seriozním přístupu novináře společensky cenná a přínosná. Je však samozřejmé, že tento závěr neznamená, že by byly vyloučeny případy, kdy je novinář zdroj své informace povinen prozradit.
c) Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že v souzené věci veřejný zájem nad právem stěžovatele na utajení svého zdroje informací nepřevažuje.
Z toho vyplývá, že omezení práva stěžovatele na svobodu projevu a práva na informace, jež bylo vyjádřeno formou peněžité pokuty stěžovateli ve výši 40 000 Kč, nebylo v této souzené věci v demokratické společnosti nezbytné. Z tohoto hlediska by bylo třeba zvažovat i otázku, zda stěžovatel mohl v této konkrétní věci naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoznámení trestného činu podle ustanovení § 168 trestního zákona, na který Městské státní zastupitelství v Praze poukázalo.
VII.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo základní právo stěžovatele na svobodu projevu a právo na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1, 4 a čl. 10 odst. 1, 2 Úmluvy porušeno.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími stěžovatelem tvrzenými poručeními Listiny a Úmluvy, neboť to považuje za nadbytečné.