Ústavní soud má za to, že informace osob zastávajících vysoké ústavní funkce poskytované veřejnosti se nemohou opírat o zdroj v podobě ústního podání v podmínkách, které v každém rozumném člověku vyvolají přinejmenším podezření z toho, že osoba informaci poskytující mohla díky času, místu, popř. atmosféře nabýt dojmu, že nejde o žádnou závažnou informaci a tomu přizpůsobila míru pečlivosti. Stejně tak je třeba vzít v úvahu, že osoba poskytující informaci, stejně jako osoba ji přijímající, mohla být buď vyčerpaná po dlouhé pracovní zátěži (první setkání obou aktérů) nebo rozptylovaná společenskou atmosférou události - recepce, jíž se zúčastnila. Ústavní soud je přesvědčen o tom, že informace poskytované vysokými ústavními činiteli obsahující tak výbušný potenciál jako v tomto případě by měly být seriózně ověřovány jejich odbornými aparáty předtím, než budou veřejně sdělovány, což se v daném případě evidentně nestalo.
Vrchní soud také nehodnotil výrok vedlejšího účastníka z hlediska kontextu politické situace ve státě, resp. pod zorným úhlem politického programu vlády, jejímž předsedou v té době vedlejší účastník byl. Jedním z hlavních bodů politického programu tehdejší vlády byl totiž boj s korupcí. Tento jistě veřejně velmi prospěšný politický program tvoří však zároveň kontext dané věci a je třeba jej vyhodnotit v rámci hodnocení motivace vedlejšího účastníka k předání sdělení. Plnění politického programu by nepochybně mohlo být silným motivem pro poskytnutí informace. Kontext pro vyhodnocení motivu musí také tvořit vyhodnocení pravdivosti sdělení vedlejšího účastníka, které mělo obdobný obsah ve vztahu k J. Z., neboť toto sdělení je neoddělitelně kontextuálně svázáno s posuzovaným výrokem.
Ad 4. Na rozdíl od vrchního soudu, a to z důvodů uvedených sub ad 3., hodnotí Ústavní soud prokázaně vynaložené úsilí vedlejšího účastníka k ověření pravdivosti jeho následného výroku jako zcela neadekvátní vzhledem k difamačnímu potenciálu obsaženému v něm. Prokázané úsilí naopak hodnotí jako neadekvátní ve vztahu k možnostem vedlejšího účastníka ověřit si pravdivost informace. Vedlejší účastník se v té době mohl spolehnout na spolupráci obrovského administrativního aparátu, který pro něj zajišťoval nebo zajišťovat mohl podklady pro veřejná vystoupení.
Ad 5. Status informace byl vysvětlen pod bodem III. tohoto nálezu, tj. jako jednání ultra vires ve vztahu ke kompetencím vlády České republiky. Vybočení z kompetencí vlády však vždy má a mělo i v tomto případě závažné důsledky. Informacím poskytovaným předsedou vlády je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejícím od jiných osob, včetně médií. Občan demokratického právního státu od ústavních činitelů zcela přirozeně očekává pravdivé informace a dále očekává, že ústavní činitelé budou zachovávat naprostý respekt k jednotlivým osobám - členům občanské společnosti.
Uvedený princip je také východiskem, z něhož se odvíjí samotná idea demokratického právního státu. Zmíněný a právem očekávaný respekt samozřejmě zcela vylučuje difamaci jednotlivců státní mocí (jejímiž reprezentanty ústavní činitelé jsou). Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jím kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit. Tato východiska platí tím spíš v případě tvrzení faktů, která hrozí difamovat jednotlivé osoby, byť tyto vystupují ve věcech veřejných.
Bez dodržování této základní náležitosti nemůže fungovat žádný stát, který má být považován za demokratický a právní. Difamace jednotlivců představiteli státní moci a z ní plynoucí dezinformace všech členů společnosti je naopak technikou dobře známou totalitním režimům. Proto i zkušenost z období před rokem 1989 velí, že je třeba velmi důsledně trvat na dodržování svrchu uvedených principů, což vrchní soud pominul.
Ad 6. Vyhodnocení časové naléhavosti informace poskytnuté vedlejším účastníkem je třeba provést v rámci úvah uvedených svrchu, zejména těch, které jsou obsaženy sub ad 4, 5.
Ad 7. Otázku, zda vedlejší účastník žádal komentář stěžovatele ke svému zamýšlenému sdělení, si vrchní soud vůbec nepoložil, a proto se tímto aspektem samozřejmě nezabýval. Byť lze připustit, že vedlejší účastník stěžovatelův komentář nemusel vyžadovat, platil by tento závěr jen tehdy, pokud by býval ověřoval pravdivost obsahu zamýšleného sdělení způsoby naznačenými výše. Totéž platí i pro hodnocení rozhodnutí vrchního soudu pod zorným úhlem bodu 8 svrchu naznačeného testu.
Ad 9. Tón prvního žalovaného výroku vedlejšího účastníka byl oznamovací. Navíc vedlejší účastník své tvrzení uvodil větou: "Když si přejete neustále nějaké konkrétní důkazy o korupci novinářů, dovolte, abych vám jeden dal.". V jeho výroku nelze nalézt ani náznak pochyb, které by bylo možno vyložit jako výzvu k následné diskusi o údajné zkorumpovanosti novinářů. Avšak z důvodů uvedených sub ad 5 nelze u osoby zastávající ústavní funkci připustit, že by, byť položením řečnických otázek, směla iniciovat diskusi na úkor cti a pověsti soukromé osoby. Takový postup, a pouze s velkou dávkou opatrnosti, lze za určitých okolností připustit např. u investigativní žurnalistiky. Funkce předsedy vlády však není srovnatelná s účelem činnosti investigativního novináře.
Ad 10. Okolnostmi, za nichž byl první žalovaný výrok pronesen, se vrchní soud ve smyslu svrchu uvedeném, zejm. sub ad 3 a 5, vůbec nezabýval a i z tohoto důvodu je třeba považovat jeho závěry za vadné.
Na závěr testovaného prvního výroku vedlejšího účastníka Ústavní soud uvádí, vypůjčuje si slova spisovatele pronikajícího hluboko pod povrch událostí a věcí, že obecné soudy, které budou ve věci znovu rozhodovat, by měly mít na paměti, že i půda pouhého zjišťování faktů je rozbahněná a kluzká a je obtížné se na ní udržet. Ani fakt není totiž něčím jasným a nepředpojatým (Salman, Rushdie, esej "Když vězněm jsou fakta", MFD 25. 6. 2005, E-II).
Pokud jde o hodnocení rozhodnutí vrchního soudu vztahující se k tvrzením vedlejšího účastníka učiněným dne 30. 6. 1999 v České televizi, 3. 7. 1999 v Radiožurnálu a 16. 7. 1999 na tiskové konferenci v Lidovém domě, jde v tomto rozsahu o rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť je prakticky neodůvodněné, případně jen paušálně odůvodněné, aniž by byly jednotlivé výroky analyzovány, byť se od výroku proneseného vedlejším účastníkem dne 29. 6. 1999, tedy od výroku prvého, liší, a nadto byly proneseny v situaci významně odlišné než výrok první.
V případě druhého výroku tak bude zapotřebí především zhodnotit to, že vedlejší účastník zcela opominul reprodukovat vysvětlující omluvu generálního ředitele Č., a. s., publikovanou spolu s vyjádřením mluvčího Č., a. s., o němž se zmínil, a stejně opominul vypořádat se s publikovaným vyjádřením stěžovatele samotného. Pokud by všechna tato vyjádření vedlejší účastník poctivě zmínil, nemohl by dále klást řečnické otázky, jejichž účel pak nemůže Ústavní soud nalézt v ničem jiném než v pokračování zpochybnění cti a dobré pověsti stěžovatele.
Ve třetím případě přidal vedlejší účastník k vylíčení geneze svého obvinění ve vztahu ke stěžovateli ještě informaci o obsahu pořadu Na hraně vysílaném v České televizi dne 22. 3. 1999. Tato informace rovněž představuje skutkové tvrzení, které však, jak z obsahu spisu vyplývá, nebylo pravdivé. Vedlejší účastník totiž uvedl, že ekologický aktivista obvinil stěžovatele, že píše pro Č., a. s., za peníze Č., a. s., články ve prospěch jaderné energetiky. Jak však Ústavní soud ze spisu zjistil, ekologický aktivista J. B. toliko uvedl, že články stěžovatele tiskne Č., a. s., jako placenou reklamu. Toto nepravdivé skutkové tvrzení uvedené vedlejším účastníkem ve spojení s v té době již zcela spolehlivě vyvráceným původním sdělením generálního ředitele Č., a. s., tj. po jeho omluvě, která byla vedlejšímu účastníkovi již dobře známa, samo o sobě představuje výrazný zásah do cti a pověsti stěžovatele. Také svědčí o tom, že vedlejší účastník odmítl zcela nepochopitelně vzít na vědomí vysvětlení a omluvu generálního ředitele Č., a. s., když začal provádět jakousi kvazianalýzu kroků generálního ředitele Č., a. s., v jejímž závěru, bez jakéhokoli opodstatnění, zpochybnil pravdivost omluvy, a naopak pracoval pouze s jeho původními nepravdivými informacemi. Nabízí se otázka, kterou bude třeba vyhodnotit, a to, zda naopak přidáním nepravdivé informace o obsahu pořadu Na hraně nemělo být kompenzováno objektivně slábnoucí vyznění původních informací poskytovaných vedlejším účastníkem na základě původních nepravdivých sdělení ze strany generálního ředitele Č., a. s. Tuto otázku si vrchní soud opět nepoložil, ačkoli pro hodnocení třetího výroku v jeho komplexnosti a v kontextu, v němž byl pronesen, bylo její zodpovězení nezbytné.
Pokud jde o čtvrtý výrok, vedlejší účastník zopakoval nepravdivé tvrzení o obsahu televizního pořadu Na hraně a zopakoval svou verzi sledu událostí a vše pak označil za "naprosto jasné argumenty", o které se opírá. To vše v odpovědi na stěžovatelovu otázku, zda existují důkazy o jeho korupci. Tentokrát zcela vynechal zmínku o dementi poskytnutém společností Č., a. s., omluvu jejího generálního ředitele, jakož i vyjádření samotného stěžovatele. I tyto souvislosti zůstaly stranou pozornosti a hodnocení vrchním soudem.
Při posouzení vyjádření vedlejšího účastníka, které učinil v rámci prvního výroku o tom, že jím popsané jednání pokládá za formu korupce, Ústavní soud uvádí, že lze souhlasit s vrchním soudem potud, že šlo vyslovení názoru, jehož pravdivost nelze zásadně ověřovat. Nelze však přehlížet, že šlo o vyslovení specifického názoru, tj. právního názoru. Přiměřenost vysloveného názoru zkoumat lze, ba je nutné ji testovat, avšak vrchní soud se o provedení tohoto testu ani nepokusil. Přitom je zjevné, že i při hodnocení přiměřenosti vysloveného právního názoru je třeba přihlížet k tehdejšímu funkčnímu postavení vedlejšího účastníka.
Omyly v právním hodnocení údajného skutku stěžovatele jsou v případě vedlejšího účastníka stěží tolerovatelné. Ve vládě, které předsedal, v té době působilo několik právníků, s nimiž měl možnost, ba povinnost, věc konzultovat, nehledě k žádoucím, ba povinným konzultacím s odborným aparátem úřadu vlády. Jinak řečeno, zvýšené nároky na přiměřenost názoru vedlejšího účastníka se opět odvíjejí od jeho tehdejšího funkčního postavení a nelze na ně vztahovat parametry uplatňované např. na média, jimž lze jistou míru nepřesnosti v právním hodnocení skutků osob, o nichž referují, tolerovat, byť ani v tomto případě nemůže jít o toleranci bezbřehou. Zda vedlejší účastník vedl nějaké konzultace k právní kvalifikaci údajného jednání stěžovatele s právními odborníky, však obecnými soudy zjišťováno nebylo. Ze všech svrchu uvedených důvodů a při vážení významu svobodného projevu ze strany jedné a významu cti a pověsti osob ze strany druhé musí Ústavní soud konstatovat, že rozsudek vrchního soudu zcela ignoroval význam statku uvedeného posléze, což vyústilo ve flagrantní zásah do subjektivního práva stěžovatele v podobě základního práva na ochranu cti a dobré pověsti, které garantuje čl. 10 odst. 1 Listiny.
Projev vedlejšího účastníka neobstál v testu provedeném Ústavním soudem, resp. neobstálo proto ani rozhodnutí vrchního soudu, které jej aprobovalo, a to jak ve směru hodnocení pravdivosti žalovaných výroků co do tvrzených faktů, tak co do přiměřenosti vysloveného názoru. Vrchní soud neposkytl ochranu cti a dobré pověsti stěžovatele a pro Ústavní soud překvapivě poskytl ochranu základnímu právu vedlejšího účastníka na svobodný projev, ač toto právo bylo v daném případě vykonáváno v rozporu s celou řadou principů, jejichž dodržování podmiňuje poskytnutí ochrany tomuto právu.
Pro hodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, platí, že pokračovalo v zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že nerozumí odůvodnění tohoto rozhodnutí, které je sestaveno z citátů ze soudní judikatury převážně z 80. let minulého století a připomíná spíše postmoderní koláž otevřenou mnohým interpretacím než odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu posouzení konkrétního případu ve světle ústavních hodnot a principů vykládaných v kontextu soudobé evropské judikatury k obdobným věcem. Z té je také patrno, jak se přístupy jednotlivých evropských států při výkladu principů uplatňovaných při řešení střetu práva na svobodný projev a práva na čest a dobrou pověst sbližují. Protože Nejvyšší soud svrchu naznačeným nárokům nedostál, bylo třeba zrušit i jeho rozhodnutí.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) ve spojení s odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, neboť shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu porušují základní právo stěžovatele garantované čl. 10 odst. 1 Listiny.
Odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické k odůvodnění nálezu
S výroky nálezu souhlasím, nicméně považuji za prospěšné vyjádřit se touto formou k otázce, již považuji za zásadní a jež zůstala v odůvodnění nálezu stranou pozornosti.
V daném případě tvořil podstatu problému právní názor Vrchního soudu v Praze, že informace zveřejněná vedlejším účastníkem, Ing. M. Z., byla pravdivá, a tedy nezpůsobilá zapříčinit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Vrchní soud dovodil, že vedlejší účastník tím, že uvedl zdroj informace, pouze pravdivě reprodukoval obsah svého rozhovoru s Ing. Č.; na tom nic nemění skutečnost, že se informace poskytnutá Ing. Č. ukázala jako nepravdivá. Takový výklad je ovšem z ústavněprávního hlediska neakceptovatelný, neboť upřednostňuje formální výrokovou logiku před reálným smyslem sdělení, tak jak je vnímán jeho adresáty, a přehlíží možné negativní dopady takového jednání na osobnostní sféru stěžovatele.
Výrok vedlejšího účastníka, s odhlédnutím od jeho hodnotových soudů, je možno považovat za pravdivý z hlediska výrokové logiky, nicméně nelze přehlédnout, že zcela postrádá úplnost, jež je pro posouzení pravdivosti informace v jejím materiálním smyslu rozhodující. V příjemcích informace zprostředkované vedlejším účastníkem byl vzbuzen mylný dojem, že i informace, již poskytl vedlejšímu účastníkovi Ing. Č., je pravdivá, neboť sdělení vedlejšího účastníka neobsahovalo ani náznak toho, že by tomu tak nemuselo být. Je zcela nerozhodné, zda vedlejší účastník měl či mohl ověřit skutečný stav věci, neboť odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivní, jež zavinění v žádné z jeho forem nevyžaduje.
O tom, že se celý incident mohl negativně promítnout do osobnostní sféry stěžovatele, není nejmenších pochyb. I z tohoto důvodu nelze akceptovat výklad provedený vrchním soudem, neboť by to ústilo v situaci, kdy by za reálně existující zásah do osobnostních práv stěžovatele nebyla odpovědná ani osoba, jež výrok pronesla, ani osoba, jež k němu zavdala podnět, neboť její sdělení bylo neveřejné, a nebylo by tak zřejmě možné dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním osoby informaci sdělující a následným zásahem do osobnostních práv.
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody (nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999sp. zn. Pl. ÚS 16/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 25, vyhlášen pod č. 68/1999 Sb.). V případě poměřování dvou základních práv a svobod je nutno s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vždy šetřit podstatu a smysl práva, jež má ustoupit právu jinému. Výklad provedený Vrchním soudem v Praze tuto základní podmínku nesplňuje, neboť poskytuje ochranu projevu vedlejšího účastníka, odhlížeje od skutečného významu jeho sdělení, a umožňuje, aby byl stěžovatel zbaven možnosti bránit se proti reálně existujícímu zásahu do svého základního práva na ochranu své cti a dobrého jména ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu jsem hlasovala pro zrušení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Nejvyššího soudu, který výše uvedený deficit ústavnosti nerozpoznal.