Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Přitom takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve smluvních stranách Úmluvy ojedinělým. Z komparativního pohledu lze mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce a ve výjimečných případech i pro možnost trestního stíhání (srov. Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143). Například v SRN Spolkový ústavní soud vyvozuje nutnost takové kompenzace přímo z principů právního státu, konkrétně z principu přiměřenosti (srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 2 BvR 327/02 nebo rozhodnutí ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 2 BvR 1471/03).
Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Jinak řečeno, obecné soudy v dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna jak osobní svoboda stěžovatele, tak dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění nálezu
Ačkoliv souhlasím s výrokem nálezu i převážnou částí jeho odůvodnění, nemohu nepřipojit dále uvedené výhrady.
Prvotně považuji za vhodné doplnit odůvodnění nálezu o připomenutí toho, že stěžovatelův případ se co do skutkové situace významně odlišuje od těch věcí, v nichž Ústavní soud dosud judikoval tak, že průtahy v trestním řízení nezakládají nepřípustnost trestního stíhání. Avšak i přes tyto skutkové odlišnosti vedoucí i mne k závěru o porušení ústavního požadavku proporcionality trestu, jenž byl stěžovateli uložen, neshledávám žádný důvod pro změnu opakovaně prezentovaného postoje Ústavního soudu, dle něhož "porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" [viz např. nepublikovaná usnesenísp. zn. II. ÚS 32/03,sp. zn. IV. ÚS 8/03a dále usnesenísp. zn. IV. ÚS 487/03(Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 26) a též nálezsp. zn. II. ÚS 7/03(Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 100; publ. rovněž in www.usoud), a to byť v tomto nálezu je uvedené vyloženo jako obiter dictum], a to z důvodů, které v citovaných rozhodnutích Ústavní soud v minulosti vyložil.
Za správné považuji, aby při neschopnosti státu zabezpečit vedení trestního řízení tak, aby proběhlo spravedlivě, tedy mimo jiné bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě) dostalo se obviněnému dostatečné kompenzace za porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva. Tato kompenzace se může projevit nejen ve formě výroku o trestu, ale i formou náhrady škody (za kterou - dle mého názoru - není vždy nutno považovat pouze materiální újmu) či formou finančního zadostiučinění. Poskytnout však tuto kompenzaci - byť zcela výjimečně - až zastavením trestního stíhání může se nejen významně dotknout práv poškozených, ale může též podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož úkolem mimo jiné je cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, a nikoli z důvodu protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout.