I.ÚS 99/04
Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti Sdružení Jihočeské matky, IČ 45 01 97 03, se sídlem České Budějovice, B. Smetany 19, zastoupeného Mgr. F. K., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2003, č.j. 7 A 56/2002-54, spojené s návrhem na zrušení § 14 odst. 1, věty druhé, zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a společnosti ČEZ, a.s., se sídlem Praha, Duhová 2/1444, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 14 odst. 1, věty druhé, zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. února 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání Sdružení Jihočeské matky (dále jen "Sdružení") namířené proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud zamítl jeho žalobu, kterou brojilo proti rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 4. března 2002, č.j. 3800/3.1/2002, č.sp. 01/3.1/43. Správní orgán povolil žadatelce, ČEZ, a.s., Jaderná elektrárna Temelín, etapu "aktivní vyzkoušení - fyzikální spuštění 2. bloku JE Temelín". Sdružení se domáhalo aby s ním bylo zacházeno jako s účastníkem řízení. Současně se domáhalo i doručení napadeného rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Společně s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1, věty druhé, zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je jediným účastníkem řízení pouze žadatel o využívání jaderné energie a ionizujícího záření.
Ústavní soud si pro posouzení věci nejprve shromáždil potřebné podklady, zejména vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Současně požádal i o spis Nejvyššího správního soudu vedený ve věci pod sp. zn. 7 A 56/2002.
Z doručenky, založené na č.l. 59 spisu, je patrno, že tehdejší právní zástupce stěžovatele převzal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 18. prosince 2003.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném ke dni doručení podání Ústavnímu soudu, činila lhůta k podání ústavní stížnosti 60 dnů počínaje dnem doručení napadeného rozhodnutí. Tato lhůta tedy skončila v neděli dne 15. února 2004, resp. v pondělí 16. února 2004.
Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 18. února 2004 elektronickou poštou (23:49 hod.) a současně faxem (23:51 hod.). Písemné doplnění ústavní stížnosti bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. února 2004 a dáno na poštu dne 19. 2. 2004. Je tedy zřejmé, že všechna tato podání byla učiněna po lhůtě zákonem stanovené.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), odmítnout jako návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu § 74 zákona. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavnímu soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu