Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je tak plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení.
K poskytnutí takové ochrany může sloužit i institut předběžného opatření (§ 74 ve spojení s § 102 o. s. ř.). Soud zde upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytnout ochranu oběma stranám. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst. 1 o. s. ř., a navíc mohou být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Zákon přitom nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá či nikoliv, nýbrž je předestírá jako prostředek, jehož účelem je buď zatímní úprava poměrů účastníků řízení, a nebo ochrana před situací, za níž by mohl být výkon rozhodnutí, ve který by řízení mělo vyústit, ohrožen. Jde o poskytnutí prozatímní ochrany jednomu z účastníků tím, že je uložena povinnost (něco konat, něčeho se zdržet, něco trpět) účastníku druhému. Tato ochrana může směřovat i proti nezákonnému jednání jednoho z nich, k plnění povinností, které jsou mu - ať již zákonem nebo rozhodnutím - stanoveny, nebo k tomu, aby tyto povinnosti nebo oprávnění mu daná do doby, než soud spor pravomocně rozhodne, nevykonával, neboť jejich výkonem by mohlo dojít k ohrožení práv druhé strany sporu. Má-li přitom být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy právních (nikoliv faktických) poměrů účastníků prokázána.
Přitom dle názoru Ústavního soudu není podstatné, že osoba, vůči níž by v daném případě předběžné opatření směřovalo, je zároveň zvláštním subjektem řízení jiného a že její práva a povinnosti jsou stanoveny zákonem, který toto zvláštní řízení upravuje. Soud je z hlediska § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. oprávněn k vydání předběžného opatření, týká-li se věci, o níž je dána jeho pravomoc meritorně rozhodovat (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád: Komentář. I. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 216). V daném případě rozhoduje o tom, zda je věc vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, tedy o kroku, který učinil správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Je tak povinen se zabývat tím, jak tato osoba jako účastník řízení, které je u něj vedeno, svá práva a povinnosti v takovém řízení vykonává a za jakých okolností se tak děje, neboť její jednání se bezprostředně týká věci, o kterou v řízení jde. Existuje-li obava, že by v souvislosti s jednáním takové osoby mohlo řízení a jeho výsledek ztratit reálný význam, a tato obava je v průběhu řízení druhou stranou sporu tvrzena a k jejímu prokázání jsou navrhovány důkazy, je soud nejen oprávněn, ale především povinen se těmito tvrzeními a důkazy zabývat.
Výsledkem úspěšného uplatnění vylučovací žaloby totiž je vyloučení určitého majetku ze soupisu podstaty, a tím i ztráty správcova oprávnění nakládat s tímto majetkem a zejména možnosti zpeněžit jej. Pokud by však došlo k jeho zpeněžení před skončením řízení o vyloučení z podstaty, nelze tohoto výsledku dosáhnout, neboť jeho zpeněžením přestává být takový majetek součástí konkursní podstaty a žaloba o jeho vyloučení z podstaty by musela být zamítnuta. Ze zákona je proto žalobci poskytována ochrana, která spočívá v uložení zákazu správci majetek zpeněžit, který není aplikován pouze tam, kde majetku, který je předmětem žaloby, hrozí škoda, jíž je možno prodejem věci odvrátit. Odvracení škody musí být však poměřováno závažností zásahu v souladu s měřítkem proporcionality, neboť prodej majetku ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek, neboť jde o závažný zásah do základních práv vlastníka sporného majetku. To však, zda jsou splněny zákonné předpoklady, kdy zákonný zákaz z důvodu uvedeného není aplikovatelný, posuzuje v konkursním řízení pouze správce konkursní podstaty, který v tomto postupu není zákonem o konkursu a vyrovnání nikterak omezen, ani věřitelským výborem, ani soudem. Je pouze na jeho úvaze, jak posoudí skutkovou situaci a zda přistoupí či nepřistoupí k prodeji věci. Vyžádá-li si k této úvaze stanovisko věřitelského výboru nebo soudu, své odpovědnosti se nezbavuje a zákon o konkursu a vyrovnání rovněž nepředpokládá, že by o splnění těchto podmínek rozhodoval konkursní soud. Toto zákonné ustanovení tedy není samo o sobě způsobilé k tomu, aby v dalším znemožnilo procesní ochranu osoby, která se vyloučení majetku z podstaty domáhá.
Soud v incidenčním řízení je tedy oprávněn se okolnostmi konkursního řízení k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat a vést k prokázání jejich tvrzení (obsažených v návrhu na vydání předběžného opatření) dokazování; neprovede-li navržené důkazy, musí se v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. rovněž řádně vypořádat s tím, proč tak neučinil. Oba soudy však pouze formálně odkázaly na existenci zákonné úpravy konkursního řízení, aniž by se v daném případě zabývaly tím, zda je požadavek těchto ustanovení (zejména blokačního ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) naplněn, přičemž žádné ze skutkových námitek stěžovatelky se nedostalo řádného projednání.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahů do základních práv účastníka řízení, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 97).
Stěžovatelka je v daném případě osobou na konkursním řízení zúčastněnou, neboť je zároveň jedním z věřitelů úpadce. Prostředky, kterými by mohla ovlivnit postup konkursního soudu ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo jeho rozhodování, však nejsou prostředky, které by jí bez dalšího ochranu jejích práv k věci v řízení zaručily, a jejich uplatnění je velmi omezené, neboť sice disponuje informacemi o průběhu konkursního řízení, není však bez dalšího vyzývána (nejde-li zároveň o člena věřitelského výboru, což v daném případě není zřejmé), aby se k nim vyjádřila nebo mohla naložení s těmito informacemi jinak ovlivnit. Je totiž zcela na úvaze konkursního soudu, zda ji k vyjádření vyzve či nikoliv, zákon mu tuto povinnost neukládá a směřuje ji pouze vůči věřitelskému výboru (byl-li ustaven) nebo zástupci věřitelů, jehož zájmem, který v řízení chrání, je pouze ochrana společného zájmu věřitelů (§ 11 odst. 7 zákona o konkursu a vyrovnání), tedy zájem na co nejlepším uspokojení jejich pohledávek, nikoliv ochrana práv k věcem do soupisu podstaty sepsaným.
Rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh konkursního řízení, pak příslušný konkursní soud vydává bez toho, aniž by byla věřitelům vždy dána možnost se k danému opatření vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a zákon jim ani neposkytuje opravný prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu. Argument, že by konkursní soud byl přesto povinen se vyslovenými námitkami zabývat, zeslabuje skutečnost, že pro takové námitky v konkursním řízení je dán jen velmi malý prostor závisící pouze na nijak procesně nevyjádřené úvaze konkursního soudu; o přijatém opatření se věřitelé v zásadě dozví až v okamžiku, kdy je jim doručeno, a napadnout je již nelze.
Zásah do práv k majetku sepsanému do podstaty v podstatě nelze zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Nelze proto připustit, aby do práv osob k sepsanému majetku, jimž přísluší ochrana dle ustanovení § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) nebo jim z tohoto důvodu byla ochrana jejich práv odepřena a jejich návrh nebyl řádně projednán.
Přes výše uvedené však Ústavní soud respektuje, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, a to i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí obecného soudu (čl. 90 věta první Ústavy). Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány, zda soud prvního stupně i soud odvolací nerozhodly svévolně, nýbrž zda se s tvrzeními stěžovatelky v řízení řádně vypořádaly, a zda tak byly zajištěny podmínky pro ochranu práv, jak to ukládá ústavní pořádek České republiky. V daném případě se však soud prvního stupně těmito podmínkami vůbec nezabýval, nýbrž ve svém rozhodnutí předestřel úvahu, že k takovému rozhodnutí není oprávněn. Nesprávnou úvahu nenapravil ani soud odvolací. Oba pak, při rozhodování o druhém, postoupeném návrhu, ač již byly specializovaným senátem odvolacího soudu poučeny, že rozhodnutí o návrhu přísluší soudu v řízení o vylučovací žalobě, pouze na svá předchozí rozhodnutí odkázaly, a to i přesto, že si byly vědomy, že se návrhu stěžovatelky řádného projednání nedostalo. Nevzaly v úvahu ani tu skutečnost, že stěžovatelka se svou obranou v konkursním řízení nebyla a nemohla být úspěšná a že prostor pro tuto ochranu je dán v řízení zvláštním (vylučovacím), tedy že jejich předchozí závěr nebyl správný. Takový postup, zohledňující pouze formu a nikoliv již účel procesní úpravy, o zachování principů spravedlivého procesu nesvědčí.
Ústavní soud vyložil již ve své předchozí judikatuře, že není v jeho pravomoci generelně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Důvod k jeho zásahu je dán pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, neboť pak je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud má za to, že k takové situaci v daném případě došlo, neboť právní závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a jejich aplikace na rozhodnutí o návrzích stěžovatelky znemožnily poskytnutí ochrany jejích práv v rozsahu, v jakém je soud povinen ji poskytnout.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a obě napadená usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003 č. j. 19 Cm 23/2003-27 a výrok II. usnesení téhož soudu ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69 zrušil.
Stran výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004 č. j. 19 Cm 23/2003-69, jenž byl ústavní stížností rovněž napaden, Ústavní soud shledal, že tento samostatný výrok nebyl dotčen odvoláním a nabyl právní moci dne 22. ledna 2004. Ústavní stížnost podaná proti tomuto samostatnému výroku tak byla shledána nepřípustnou (§ 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.