Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. J., advokátem nezastoupeného, podané proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 6. 2004 č. j. P 61/2004-52, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 11. 2004, č. j. 30 Co 458/2004-71, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl podáním ze dne 12. 7. 2005 v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná ve věci péče o jeho nezletilou dceru M. J. Okresní soud v Děčíně prvým z nich vyměřil stěžovateli výživné na jeho dceru v částce 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 4. 2002, stanovil nedoplatek na výživném a k jeho zaplacení stanovil stěžovateli splátkový kalendář, a rozhodl rovněž o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek krajským soudem v celém rozsahu potvrzen.
Stěžovatel se závěry nesouhlasí, obě rozhodnutí navrhl zrušit a pro obecné soudy požaduje vyvodit "patřičné důsledky". V textu stížnosti uvedl, že se označenými rozsudky cítí diskriminován. Sociální dávky, které čerpá, dosahují pouze úrovně životního minima a pokrývají pouze nezbytné náklady na domácnost, vyživovací povinnosti ve stanovené výši proto není schopen dostát. Naproti tomu čistý měsíční příjem matky nezletilé vzrostl v mezidobí z částky 12.685 Kč na 13.500 Kč. Dále stěžovatel uvedl, že není ani biologickým otcem nezletilé. K těmto skutečnostem obecné soudy nepřihlédly, stěžovatel je proto nucen obrátil se na Ústavní soud.
Ústavní soud zkoumal návrh nejprve po stránce formální a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky proto, aby se vůbec mohl stížností zabývat meritorně.
Takovou formální náležitostí ústavní stížnosti je i zachování lhůty pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Přitom ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 248/96). Z doručenky, kterou od Okresního soudu v Děčíně vyžádal, soudce zpravodaj zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu ze dne 15. 11. 2004 byl stěžovateli doručen dne 10. 12. 2004; převzetí zásilky stěžovatel potvrdil svým podpisem. Lhůta pro podání stížnosti tak stěžovateli uplynula dne 9. února 2005. Stížnost však stěžovatel podal dne 12. 7. 2005, navíc u Okresního soudu v Teplicích. Teplický soud stížnost postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, a ten ji dále postoupil Ústavnímu soudu. Ústavní soud stížnost stěžovatele převzal až dne 22. 7. 2005. Stížnostní lhůta tak zcela evidentně uplynula marně.
S ohledem na zmeškání stížnostní lhůty již soudce zpravodaj, veden zásadou hospodárnosti řízení, nevyzýval stěžovatele, aby doložil zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem a odstranil další formální vady svého podání. Ani případné zhojení těchto nedostatků by totiž nemohlo na způsobu vyřízení věci ničeho změnit, a soudce zpravodaj proto rozhodl bez prodlení.
Vzhledem k uvedenému soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
Jiří Nykodým soudce zpravodaj