Dle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113) by ani zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění nebylo namístě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm, v jeho skutkové větě, musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Vědomost stěžovatele o nemožnosti splácet úvěr nelze vyvodit z konstatování ve skutkové větě výroku o vině, že bezprostředně po vyčerpání úvěru byla stěžovateli a dalším obžalovaným z těchto finančních prostředků poskytnuta vysoká částka, neboť tato část popisu skutkového děje popisuje úmysl a jednání obžalovaného L. B., a nevyplývá z ní tudíž, že i stěžovatel o zamýšlené výplatě této celkové částky věděl v době poskytování pomoci ke splnění podmínek pro čerpání bankovního úvěru, a mohl tedy z této znalosti vyvozovat, že příjemce úvěru má v úmyslu úvěr nesplatit.
Za situace, kdy stěžovatel namítá, že v dané věci nedošlo z jeho strany k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu, jejíž existenci je třeba dovozovat právním posouzením ze skutkových zjištění, a tento chybějící znak předmětné skutkové podstaty není popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nejedná se o pouhé procesní pochybení a o námitku směřující vůči skutkovým zjištěním, nýbrž o námitku vůči právnímu posouzení skutku popsaného ve výroku o vině.
Se závěrem Nejvyššího soudu, že námitka stěžovatele týkající se právního posouzení jeho jednání nenaplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se proto Ústavní soud neztotožňuje.
Bylo na Nejvyšším soudu, aby se s námitkou stěžovatele na podkladě podaného dovolání meritorně vypořádal. Fakt, že stěžovatel v dovolání brojil částečně i proti skutkovým zjištěním, nemůže jít k jeho tíži, když primárně, na což poukazuje i vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v dovolání uplatnil námitky právní. Nad rámec posuzované věci lze uvést stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 565/02: "ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit".
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí je, pokud se jedná o usnesení, zakotvena v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné. V odůvodnění tohoto usnesení je sice konstatováno, že "je zcela zjevné, že právní kvalifikace skutku odpovídá skutkovým zjištěním, včetně skutkových zjištění týkajících se subjektivní stránky jednání stěžovatele, a tato zjištění jsou obsažena jak ve výroku odsuzujícího rozsudku, tak v odůvodnění, zejména rozsudku druhého stupně", aniž by však bylo dále rozvedeno, která část skutkové věty odsuzujícího rozsudku popisuje, že stěžovatel věděl či byl přinejmenším srozuměn s tím, že obžalovaný L. B. již v rozhodné době jednal v úmyslu úvěr nesplatit nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve stanovené době nebude moci vrátit, a že tím uvedl banku v omyl, aby se k její škodě obohatil.
Ústavní soud uzavírá, že výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provedený Nejvyšším soudem v dané věci lze považovat za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního řízení. Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoliv zde byl citovaný dovolací důvod dán, nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
VIII.
Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je condicio sine qua non spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Při nerespektování těchto zásad nelze mít za to, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno spravedlivě a umožnilo také spravedlivé rozhodnutí
Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 2), nález sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136)] zabýval i otázkou, zda konstatované porušení práv stěžovatele je svou intenzitou způsobilé reálně zasáhnout do ústavně chráněné sféry jeho základních práv, a dospěl k závěru, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je neúplná, a ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise, nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a tím i nepřezkoumatelná při popisu způsobu, kterým měl stěžovatel naplnit všechny znaky skutkové podstaty pomoci k podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
IX.
K dalším námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, a to neodůvodnění zamítnutí návrhu na výslech svědka M. B. Vrchním soudem v Praze a nerozhodnutí o návrhu stěžovatele na zastavení jeho trestního stíhání, uvádí Ústavní soud pouze následující.
Námitka, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na výslech svědka, aniž by tento postup byl odůvodněn, je neopodstatněná. Při veřejném zasedání dne 14. 4. 2003 k dotazu předsedy senátu Vrchního soudu v Praze nenavrhl stěžovatel provedení dalších důkazů a rovněž obhájce stěžovatele v závěrečné řeči jednoznačně uvedl, že "z pohledu mého klienta není co v důkazním řízení doplnit". Za této situace nemůže se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhat provedení dalšího důkazu.
Rovněž tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že nebylo dle trestního řádu rozhodnuto o jeho návrhu na zastavení trestního stíhání odůvodněném nepřiměřenou délkou řízení. Tento návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 6 To 31/01 zamítnut a z podnětu stížnosti stěžovatele Nejvyšší soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 11 Tvo 80/2002 zrušil. Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání není důkazním návrhem, o kterém jsou orgány činné v trestním řízení povinny rozhodnout dle příslušných ustanovení trestního řádu. Postup při rozhodování o návrhu obviněného na meritorní rozhodnutí ve věci trestní řád neupravuje. Takovýto návrh je považován za podnět k přezkumu důvodnosti pokračování v trestním stíhání, což konstatuje i Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud orgán činný v trestním řízení na základě takového podnětu dospěje k závěru, že navrhovaný způsob meritorního rozhodnutí je namístě, rozhodne tímto způsobem, v opačném případě o předmětném návrhu nerozhoduje a pokračuje v trestním řízení, aniž by o nedůvodném podnětu vydával jakékoliv rozhodnutí. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkou nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ve spojení s čl. 6 Úmluvy, se již opakovaně zabýval a ve své judikatuře vyložil, z jakých důvodů porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy [srov. např. IV. ÚS 487/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 26) či nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 a IV. ÚS 8/03].
X.
Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy porušily ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil všechny výroky napadených rozhodnutí obecných soudů týkající se stěžovatele, když citované základní ústavní právo stěžovatele bylo zasaženo nejen rozhodnutím soudu dovolacího, ale již rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.
Rozhodnutím ve věci odpadla nutnost rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.