III. ÚS 176/05
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele COOP Centrum družstvo, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem v Praze 10, Nad Olšinami 27, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2004, čj. 7 Cmo 315/2003-44, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, čj. 25 Cm 89/99-28, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 89/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností ze dne 25. 3. 2005 brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, čj. 25 Cm 89/99-28, kterým byl podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzván k doplnění podání ze dne 25. 5. 1999, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2004, čj. 7 Cmo 315/2003-44, jímž bylo odvolání stěžovatele proti výše uvedené výzvě podle § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (§ 202 odst. 1 o. s. ř.), a dále poukazuje na průtahy v daném řízení (tj. vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 89/99). Má přitom za to, že uvedenými rozhodnutími a postupem obecných soudů byl dotčen v právech zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil porušení jeho práv a zrušil citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje - to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se již zabýval řadou obsahově totožných ústavní stížností stěžovatele, přičemž např. v usnesení ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 175/05, jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti "rozhodnutí orgánu veřejné moci", konstatoval, že stěžovatel mohl ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout usnesení odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost. Kromě toho je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 182/05, ve kterém se odkazuje na princip subsidiarity s tím, že řízení o subjektivním právu stěžovatele dále probíhá, přičemž stěžovatel až po jeho skončení (až bude vydáno rozhodnutí ve věci samé a stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně svých práv) má možnost ústavní stížnost podat.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti údajným průtahům v řízení, možno znovu odkázat na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení je vyčerpání návrhu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jakožto efektivního prostředku nápravy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005