III. ÚS 191/05
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 6. května 2005 ve věci navrhovatele J. K., o návrhu ze dne 6. dubna 2005, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Dne 7. dubna 2005 obdržel Ústavní soud podání, jímž se na něj navrhovatel obrátil s výhradami vůči postupu orgánů veřejné moci ve věci starobního důchodu. Navrhovatel byl Ústavním soudem vyzván k odstranění vad návrhu s tím, že mu ve výzvě byla určena lhůta k odstranění vad do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Současně byl ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, poučen o tom, že neodstranění vad návrhu v dané lhůtě je důvodem k jeho odmítnutí. Výzvu převzal dle dodejky 19. dubna 2005. Na tuto stěžovatel reagoval následně podáním ze dne 28. dubna 2005, přičemž nedostatek spočívající v absenci právního zastoupení neodstranil, vycházeje ze svého přesvědčení, že na základě svého ústavně zaručeného práva samostatně vystupovat v řízení před soudem, jakož i práva svá tvrzení sám obhajovat, nemusí být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen. Dle § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem. Citované ustanovení, zakládající povinnost navrhovatele být v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem právně zastoupen advokátem, má kogentní povahu, z čehož vyplývá, že se od něj nelze jakkoliv odchýlit. Ústavní soud se tudíž návrhem, v důsledku toho, že navrhovatel předmětnou vadu v určené lhůtě neodstranil, nemohl věcně zabývat. Připomíná, že jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů. S ohledem na uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2005