Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že při objednávce odtahu vozidla nezastíral svou identitu. Touto otázkou se ovšem nalézací soud podrobně zabýval, přičemž tvrzení stěžovatele neuvěřil s ohledem na svědeckou výpověď V. Z., majitele odtahové služby; v odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, proč tak učinil. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží zpochybnit věrohodnost tohoto svědka tím, že jednak jej u hlavního líčení označil jako pana H., ačkoliv jej znal jako pana T., jednak kvůli "závažnému" rozporu v jeho výpovědi a výpovědi dalšího svědka V. D., jde-li o určení, kdy se stěžovatel měl dostavit do sídla odtahové služby, a dále kvůli tvrzení, že mu stěžovatel měl volat na mobilní telefon, ačkoliv se vzájemně neznali. Stěží však lze tuto argumentaci označit za způsobilou vyvolat podstatné pochybnosti o hodnověrnosti uvedeného svědka. Prvně uvedená skutečnost nemá oporu v soudním spisu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 1. 2003, č. l. 2134), ostatně i kdyby tomu tak bylo, je velmi pravděpodobné, že skutečnou identitu stěžovatele zmíněný svědek zjistil později; jde-li o další skutečnost, nutno předeslat, že oba svědci hovoří o sobotě 4. 5. 2002 (viz č .l. 436, 2132 a 467 soudního spisu), pouze u hlavního líčení svědek V. D. hovoří o neděli (č. l. 2132), což lze přičítat omylu tohoto svědka, zvláště pak tehdy, jestliže daná okolnost není pro posouzení věci nijak zásadní. Jde-li o poslední argument, stěžovatel neuvádí, jak by znalost čísla mobilního telefonu V. Z. měla být v daném případě podmíněna předchozím osobním stykem mezi těmito osobami (ostatně sám stěžovatel ani netvrdí, že by jmenovaného poznal někdy předtím, nezpochybňuje ani to, že s ním v souvislosti s odtahem osobního vozidla tov. zn. Mercedes přišel do styku). Stejně tak i další tvrzené rozpory ve výpovědích (jež se ostatně v soudním řízení pravidelně vyskytují), jako je přesná doba odjezdu odtahového vozidla do Turecka, či délka, po jakou se tyto osoby setkaly se stěžovatelem, jsou z hlediska skutkových zjištění v daném případě nevýznamné a nelze nijak vytýkat nalézacímu soudu, že u něj tyto okolnosti pochybnosti ohledně věrohodnosti těchto svědků nevyvolaly. Skutečnost, že svědek V. Z. stěžovatele při rekognici nepoznal, nelze pokládat za rozhodnou, neboť stěžovatel sám vypověděl, že se s ním setkal, přičemž není patrný žádný rozumný důvod, pro který by toto uvedený svědek činil záměrně. Namítá-li stěžovatel, že nedošlo ke ztotožnění osoby, která měla telefonicky kontaktovat svědka Ing. M. K. pod jménem K. (viz č. l. 434 soudního spisu), nutno to odmítnout, neboť městský soud vycházel z toho, že se jednalo o obviněného J. Š. (viz str. 27 a 28 rozsudku), a to na základě jeho vlastní výpovědi (viz č. l. 2101 soudního spisu).
Zpochybnit věrohodnost těchto svědků - pracovníků odtahové služby V. D. a Ing. M. K. - mají i stěžovatelovy úvahy o jejich vlastní účasti na trestné činnosti. Jedná se o pouhou spekulaci, jež nemá oporu ani v soudním spise ani ve skutečnostech, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, navíc se i touto eventualitou již podrobně zabýval městský soud (viz str. 29 a 30 rozsudku). V souvislosti s tím, že došlo k zadržení zásilky na hranicích ČR, stěžovatel rozvíjí teorii o účasti policie na zastírání "skutečných" pachatelů trestné činnosti, jež je ovšem jen další spekulací, a nutno dodat, že ani ústavní stížnost se o motivu takového jednání nezmiňuje. Jde-li o navazující námitky, Ústavnímu soudu jednak nepřísluší hodnotit, zda policie z hlediska odhalování trestné činnosti postupovala dostatečně efektivně, kromě toho lze vyvozovat, že policie na základě dosavadních zjištění (a vzhledem k soudním rozhodnutím i zcela důvodně) dospěla k závěru, že trestná činnost byla odhalena natolik, aby bylo možno k takovému zásahu přistoupit. To ostatně vysvětluje, z jakého důvodu svědci V. D. a Ing. M. K. nebyli (déle) zadržováni.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje také původ dřevěných hranolů, a to v souvislosti s výpovědí, resp. výpověďmi J. R. I v tomto jde o otázku hodnocení důkazů, do něhož Ústavní soud nemíní nijak zasahovat, protože v žádném případě se nejedná o případ, kdy by z důkazů byl vyvozen skutkový závěr, jaký vyvodit není možné. Nejen že svědek J. R. označil dřevěné hranoly zajištěné policií za zřejmě svůj výrobek (ostatně v zásadě stejné stanovisko obsahuje i "Přepis nahraného záznamu z jednání s p. J. R., konaného dne 5. 3. 2004"), ale jsou zde i další důkazy (zejména se jedná o záznamy telekomunikačního provozu), které spojují dřevěné hranoly, vyrobené uvedeným svědkem, s přepravou vozidla z Turecka, a pakliže stěžovatel namítá, že bylo nutno doplnit dokazování znaleckým zkoumáním, lze odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně. O stejné problematice navíc pojednává na str. 8 již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR, jež bylo vydáno ve věci stížnosti pro porušení zákona.
Jestliže stěžovatel namítá, že nelze použít důkaz videozáznamem o setkání stěžovatele s M. G., neboť není zřejmé, kdo, kdy a jak jej pořídil, resp. že soud měl za tímto účelem vyslechnout příslušného pracovníka policie, není Ústavnímu soudu, vzhledem k absenci další argumentace, zřejmé, z jakého důvodu daný důkaz nemůže obstát a ani jaký smysl by navrhovaný výslech měl, zvláště pak za situace, kdy za základ skutkových zjištění byl vzat jen fakt, že se stěžovatel s jmenovanou osobou sešel, což stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepopírá. Údajně vadným postupem policie při výslechu svědka M. G. ve Slovenské republice, jehož výsledkem bylo odmítnutí svědecké výpovědi, se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť i kdyby stěžovateli v tomto ohledu přisvědčil, uvedený svědek nakonec soudem vyslechnut byl, a to v rámci odvolacího řízení. Skutečnost, že vrchní soud jeho výpovědi neuvěřil, nijak opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, přičemž tvrzení stěžovatele, že je rozsudek odvolacího soudu v daném ohledu nepřezkoumatelný, je nedůvodné, neboť vrchní soud příslušné závěry v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil (viz str. 13 a 14). Jestliže soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze známosti stěžovatele s touto osobou vycházel, lze mu stěží cokoliv vytknout, jestliže to vypověděl samotný stěžovatel (nehledě na to, že jestliže tento svědek odmítl vypovídat, nemohl soud prvního stupně samozřejmě jeho výpověď nějak hodnotit).
V dalším bodě stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že neprovedl výslechy svědků J. R., P. Š. a JUDr. P. D. Jak plyne z výše uvedeného, z hlediska ústavnosti nelze pokládat za pochybení, že obecné soudy nevyhověly nějakému důkaznímu návrhu, musí však dostát své povinnosti v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně vyložit, proč tak neučinily. I v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť se k této otázce vyslovil jak vrchní soud, tak zejména Nejvyšší soud ČR ve svém výše zmíněném rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, přičemž na podrobné zdůvodnění lze plně odkázat (viz str. 8 a 9). S tvrzením stěžovatele, že tímto došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovateli vyslýchat svědky J. R. a P. Š. umožněno v soudním řízení bylo, a jestliže následně soudy dospěly k závěru, že skutečnosti, jež měly vést k opakování tohoto úkonu, nenasvědčovaly tomu, že by mohly relevantním způsobem zasáhnout do skutkových zjištění, zvláště pak ve vztahu ke stěžovateli, a jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by jejich úvaha byla evidentně neopodstatněná (či dokonce svévolná), pak nelze mít - bez dalšího - za to, že by se stěžovatel ocitl v nerovném postavení vůči druhé straně trestního řízení.
Jde-li o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, kterážto je v ústavní stížnosti popírána, je evidentní, že touto otázkou se podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení o odmítnutí stěžovatelova dovolání, a tak nezbývá, než stěžovatele na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat s tím, že se ze strany stěžovatele jedná o pokračující polemiku se závěry obecných soudu, přičemž jediné namítané konkrétní pochybení (kdy došlo k záměně jmen obviněných - k tomu viz i str. 20 rozsudku soudu prvního stupně) může stěží postačovat k označení odůvodnění jako nedůsledného. Jestliže stěžovatel v další části ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu ČR vytýká příliš podrobné odůvodnění, a to v souvislosti s námitkou, že uvedený soud postupoval podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu účelově, možno k tomu uvést, že jednak samotný rozsah odůvodnění nemůže být kritériem pro určení, zda je toto stručné či nikoliv, jednak § 265i odst. 2 trestního řádu nelze chápat jako překážku toho, aby dovolací soud, bude-li to pokládat za potřebné, své závěry odůvodnil podrobněji, neboť takový postup je nepochybně v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 trestního řádu. Postup Nejvyššího soudu ČR podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu nelze, dle názoru Ústavního soudu, pokládat za nepřípadný, neboť v jeho rozhodnutí byla řešena příslušná problematika zcela shodně s předchozími rozhodnutími soudů nižších stupňů, přičemž se jednalo - v souvislosti s konkrétní námitkou stěžovatele - jen o jejich upřesnění, o explicitní vyjádření toho, co již tak bylo v zásadě zřejmé.
S výše uvedeným úzce souvisí i námitka, že nebyla prokázána vědomost stěžovatele o tom, že se účastnil na činnosti organizované skupiny působící ve více státech, vzhledem k čemuž došlo k nesprávné kvalifikaci jeho jednání. Argumentuje závěrem vrchního soudu, že se stěžovatel a X. V. navzájem neznali. Tento argument je však třeba odmítnout, neboť není podstatné, zda se uvedené osoby znaly, ale je rozhodné, zda stěžovatel věděl o tom, že existují další osoby, které v dané skupině plní dílčí úkoly. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s podrobnými skutkovými závěry soudu prvního stupně, případně na jejich shrnutí v usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že žádná z námitek obsažených v ústavní stížnosti věc do ústavněprávní roviny neposouvá, když se jedná o pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti, a proto jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Žádal-li stěžovatel, aby Ústavní soud jeho návrh projednal mimo pořadí podle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takovýto postup je možný jen v řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10 a čl. 49 Ústavy ČR s ústavními zákony podle § 71a a násl. zákona o Ústavním soudu a pro případy řízení o ústavních stížnostech jej použít nelze. Možno poznamenat, že Ústavní soud se věcí stěžovatele zabýval bezprostředně poté, co obdržel příslušný soudní spis a vyjádření výše uvedených orgánů veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005