Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci navrhovatelky D. Š., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005 sp. zn. 6 Tdo 296/05, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2004 č. j. 9 To 166/2004-107 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. února 2004 č. j. 2 T 334/2003-89, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle blíže rozvedeného odůvodnění návrhu k porušení označených ústavních kautel mělo dojít ze strany obecných soudů tím, že v její trestní věci provedené důkazy nesprávně hodnotily, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, když se řádně nevypořádaly ani s jejich vzájemnými rozpory. Navrhovatelka má zato, že dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou zcela v rozporu s provedenými důkazy. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že odmítl dovolání navrhovatelky, směřující do usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2004 č. j. 9 To 166/2004-107, poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, když navrhovatelkou uplatněné dovolací námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazovala pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto ohledu je třeba říci, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti jako ústavně souladný akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).
Jak již uvedeno, navrhovatelka napadla rovněž (její odvolání zamítající) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2004 č. j. 9 To 166/2004-107 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. února 2004 č. j. 2 T 334/2003-89, kterým byla pro blíže popsaný skutek uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč s tím, že pro případ, pokud by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil nalézací soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Své stížnostní body přitom navrhovatelka soustředila na odlišný náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další). Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci navrhovatelky Ústavní soud neshledal. V záhlaví uvedená rozhodnutí soudu I. a II. stupně jsou dostatečně náležitým způsobem odůvodněna a na obsah jejich odůvodnění, jež jsou takto reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, postačí v podrobnostech odkázat (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu) s tím, že s námitkami stěžovatelky se vypořádal již odvolací soud, který úvahy nalézacího soudu ve vztahu ke stabilizaci skutkového děje blíže precizoval, resp. podpořil další argumentací, a to způsobem přezkoumatelným, nevykazujícím logické mezery.
Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. června 2005
Jiří Mucha předseda senátu