Stěžovatel v dané souvislosti poukazoval na údajně nesprávnou argumentaci Nejvyššího soudu ČR příkladem z díla V. Solnaře (lovec střílející na zvěř) s tím, že v jeho případě nebylo možno dosáhnout obou následků (zisku i ztráty) současně, zatímco v uváděném případě se oba následky nevylučují, a dále upozorňoval na hypotetické případy lékaře, provádějícího rizikovou operaci, a řidiče, který v důsledku porušení předpisů někoho usmrtí při dopravní nehodě. Prvně uvedenou argumentaci musí Ústavní soud odmítnout, neboť otázka, zda mohou oba výsledky nastat současně nebo nikoliv, je závislá na té které situaci a pro posouzení věci není podstatná (v případě svázaného hlídače s roubíkem v ústech, jenž se opakovaně uvádí v odborné literatuře, může také nastat udušení či nikoliv, nemohou však nastat oba případy současně), podstatné není ani to, zda pachatel pokládá stav, jenž může nastat (např. udušení), za jemu nepříjemný, jak již bylo vysvětleno v rozhodnutí dovolacího soudu. Stejně tak nelze přijmout ani druhý argument, neboť je značně zevšeobecňující (týká se jiných situací, a tedy i jiných, v úvahu připadajících trestných činů, kromě toho si lze i v souvislosti s uvedenými činnostmi představit spáchání "úmyslných" trestných činů).
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho účast na trestné činnosti, přičemž poukazuje na své pracovní zařazení, postavení v zaměstnání a na vztah mezi ním a B. G. C. Jak již bylo výše zmíněno, obecné soudy se i touto otázkou zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily, přičemž argumentace stěžovatele je pouhou polemikou s těmito závěry, vyjádřením nesouhlasu s tím, že soudy nekladly důraz na určité, jím uváděné okolnosti, kteréžto ostatně na jejich závěrech nic změnit nemohly, neboť fakt, že B. G. C. byl jeho nadřízený, že jej po odborné stránce respektoval a důvěřoval správnosti jeho úsudku, nic nemůže změnit na skutečnosti, že povinností stěžovatele bylo respektovat obecně závazné a vnitrobankovní předpisy, čemuž tak nebylo, neboť stěžovatel nejenže neoznámil skutečný stav věci (v prvé řadě překročení výše zmíněných limitů stanovených poškozenou) např. svému nadřízenému M. B.(výklad stěžovatele, že by takové oznámení mělo být směřováno B. G. C., lze stěží označit za smysluplný), ale dokonce se aktivně podílel na jeho zatajování. Pokud stěžovatel tvrdí, že byl přesvědčen o tom, že někteří manažeři banky byli o situaci informováni, z ničeho není patrné, že tomu tak mělo být, nejsou ani tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by takové přesvědčení mělo pramenit. Dále je třeba uvést, že zcela nepodstatné je stěžovatelovo subjektivní hodnocení správnosti či účelnosti vnitrobankovních předpisů, zejména těch, jimiž byly stanoveny limity, týkající se maximální výše ztráty a investované částky, neboť bylo povinností stěžovatele tyto, ať již byly jeho názory na ně jakékoliv, důsledně respektovat. Navíc je zřejmé, že pokud by stěžovatel v souladu s nimi postupoval a překročení limitu/ů řádně oznámil, svůj účel by evidentně splnily. Tvrdí-li stěžovatel, že "stop - loss limit" nezajišťoval žádnou ochranu proti nekonečně velké ztrátě, protože se týkal jedné dílčí investice, jichž se provádělo denně i několik desítek, jde o otázku bezpředmětnou, neboť taková situace, kdy by byly za účelem dodržení limitu otvírány a uzavírány pozice, nenastala, a pokud by tomu tak bylo, jednalo by se dle všeho o obcházení zmíněných předpisů, navíc by to zřejmě vedlo i k upozornění příslušných pracovníků banky na takovou činnost. Ani v daném ohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout.
Konečně má stěžovatel za to, že závěry obecných soudů ohledně výše škody jsou vadné. Nesprávnost má spočívat v tom, že si poškozená měla způsobit škodu sama, když po příslušném zjištění nepřistoupila k uzavření pozic. Dané problematice věnovaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí značnou pozornost (zejména pak soud vrchní na základě námitky uplatněné v odvolání), když vyčerpávajícím způsobem vyložily, na základě jakých důkazů a v souvislosti s tím, z jakých důvodů nelze na takovou argumentaci stěžovatele přistoupit. Pakliže stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tímto hodnocením, když v podstatě polemizuje s názory obecných soudů, nijak tím věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Ústavnímu soudu totiž, jak již bylo výše naznačeno, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Lze sice v souvislosti s hodnocením důkazů uvažovat i o porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení, avšak až v případě, že by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly ve skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ochrana ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu. Takovýto "extrémní rozpor" stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá, avšak není zřejmé, v čem má spočívat. Skutečnost, že přibraný znalec, jde-li o výši škody, měl svůj názor "převzít" od ČSOB, a. s., ještě neznamená, že jeho autonomní, byť s poškozenou (resp. jí ustanovenou vyšetřovací komisí) shodný názor, byl nesprávný; kromě toho obecné soudy dostatečně, a to na základě konkrétních důkazů, zdůvodnily svůj závěr, že poškozená nemohla přistoupit k okamžitému uzavření pozic, tedy že by nějakým způsobem nedostála své povinnosti, spočívající v minimalizaci škody. Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než na příslušné závěry obecných soudů plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005