(1) Kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu.,
se stalo účinným až od 1. 1. 1998 a jednání kladené mu za vinu se uskutečnilo před tímto datem, Ústavní soud uvádí:
Zákaz retroaktivity (zpětné působnosti) zákona je (zpětným) odrazem principu zákonnosti trestných činů a trestů. Vztahuje se na případ, kdy se na čin v době spáchání beztrestný aplikuje zákon, který nabyl účinnosti po spáchání činu, ale též na případ zpětné aplikace pozdějšího přísnějšího zákona jak v otázce viny, tak trestu.
Ústavní soud si je vědom problémů spojených s retroaktivitou vyplývající ze samotné povahy soudní interpretace zákona. "Je-li judikatura pramenem práva a dotváří, popř. doplňuje zákon, je tento pramen práva vždy nutně retroaktivní. Na rozdíl od zákonodárce, soudce nemůže oddělit tvorbu (změnu) práva od jeho aplikace. Otázkou tedy je, jak lze sloučit zákaz retroaktivity, který nepřipouští žádný obrat, žádnou změnu zákona cestou jeho extenzivního výkladu v neprospěch obviněného s retroaktivním účinkem, a skutečnost, že soud připouští, že je nevyhnutelné přiznat soudci pravomoc přizpůsobit výkladem zákon novým okolnostem. Rozlišování mezi zpřesňováním zákona a rozšiřováním jeho skutkových podstat, je, ........, v praxi velmi problematické. ......... Nový výklad zákona však nutně musí být na začátku retroaktivní. (Bohumil, Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str. 39 a násl.).
Za daných okolností je proto Ústavní soud přesvědčen, že v případě stěžovatele nedošlo ke zpětné aplikaci tr. zákona na čin, který v době spáchání nebyl trestný nebo byl trestný podle mírnějšího zákona, a že tudíž stěžovatelovo odsouzení podle § 147 tr. zákona nebylo důsledkem retroaktivní aplikace tohoto ustanovení na chování, jež dříve nebylo trestné. Stěžovatelův případ se podstatně odlišuje od jím citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Veeber proti Estonsku (č. 2 - z 21. ledna 2003). V posledně uvedeném případě pan Veeber byl podle trestního zákona účinného od 13. ledna 1995 uznán vinným z trestných činů daňových spáchaných v období 1993 - 1996. Soud posuzoval, zda aplikace tr. zákona na skutky spáchané před tímto datem porušila záruky zakotvené v čl. 7 Úmluvy, resp. zda skutky pana Veebera v době, kdy byly spáchány, byly trestnými činy definovanými dostatečně přesně a předvídatelně národním právem. Soud zdůraznil, že důležitým znakem původní skutkové podstaty bylo předchozí uložení trestu za daňový delikt a že bez jeho naplnění nemohlo dojít k trestnímu obvinění stěžovatele. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že obecné soudy aplikovaly trestní právo retroaktivně v jeho neprospěch, považuje za zjevně neopodstatněné
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2005
Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu