ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. P., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Veverkova 1343/1, směřující proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 14. června 2005, sp. zn. 1 ZN 9374/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění: Dne 11. srpna 2005 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost. Stěžovatel v ní brojil proti shora označenému rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové ze dne 28. února 2005, č.j. ČTS: ORHK-1276/HK-2004, jímž bylo odloženo trestní oznámení podané stěžovatelem.
Stěžovatel v uvedeném postupu orgánů veřejné moci shledal zásah do svých základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem, a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Zmíněná pravidla představuje trestní řád. Trestní oznámení je v tomto systému podnětem, kterým se orgány veřejné moci zabývají s ohledem na shora popsané meze. V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin. Pokud se stěžovatel domníval, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jeho základních práv, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny neobstojí.
Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od svého ustáleného názoru na povahu trestního oznámení a rozhodnutí o něm (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 14, str. 291).
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu