Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. J., právně zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 28 Co 455/2004, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 11 C 84/2003,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí. Usnesením soudu I. stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření ve věci určení výživného pro rozvedenou manželku a usnesením odvolacího soudu bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Napadenými rozhodnutími měl být porušen čl. 1 a 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. též v § 75 odst. 2 zákona uvedené výjimky z této zásady].
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejích práv.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že dne 3. 1. 2005 podala nový návrh na vydání předběžného opatření v téže své věci a o tomto návrhu bylo zatím rozhodnuto pouze soudem I. stupně, lhůtu k odvolání má dosud otevřenou.
Již z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka využívá jiné prostředky k ochraně svého práva, které jí zákon (o. s. ř.) poskytuje, nehledě na to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími předběžné povahy, nejde o pravomocná konečná rozhodnutí ve věci. V takových případech Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou pouze za podmínky, že těmito rozhodnutími je zasaženo do práv stěžovatele neodčinitelným způsobem. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.
Proto Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci, musel, vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 9. února 2005
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj