IV. ÚS 673/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2005 o ústavní stížnosti V. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.9.2003, č.j. 33 Odo 801/2003-67, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2003, č.j. 12 Co 237/2003-52, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.9.2002, č.j. 15 C 289/2002-32, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13.2.2004 (téhož dne předanou k poštovní přepravě), doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 16.2.2004 a Ústavnímu soudu dne 17.10.2005, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zakotvená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i skutečnost, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti) byla ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počínala běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.
Ústavní soud upozorňuje, že ústavní stížnost je třeba ve stanovené lhůtě podat přímo k Ústavnímu soudu, a nikoli prostřednictvím soudu obecného, jak to učinil stěžovatel. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 15 C 397/2004, Ústavní soud zjistil, že i kdyby nedošlo k pochybení na straně Obvodního soudu pro Prahu 5 a tento postoupil neprodleně ústavní stížnost Ústavnímu soudu, nebyla by lhůta k podání ústavní stížnosti zachována.
Ze spisu bylo dále zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatele bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu zčásti zastaveno, neboť k jeho projednání nebyl Nejvyšší soud příslušný a ve zbývající části bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné ex lege.
Jestliže není dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně přípustné ze zákona, odvíjí se lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovateli. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2003 bylo stěžovateli doručeno dne 4.8.2003, a tedy lhůta marně uplynula dne 2.10.2003.
Nad rámec výše uvedeného je možno poznamenat, že i kdyby Ústavní soud přisvědčil názoru stěžovatele, který (mylně) odvíjel lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí dovolacího soudu a současně měl za to, že lhůtu zachová při podání ústavní stížnosti u soudu prvního stupně, a nikoliv přímo u Ústavního soudu, byla by i tak ústavní stížnost podána po lhůtě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aniž by považoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v absenci právního zastoupení, neboť i odstranění této vady by na uvedených závěrech Ústavního soudu ničeho nezměnilo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2005
Miloslav Výborný soudce zpravodaj