Deformace pojmu vlastnictví a jeho obsahu, učiněná po roce 1948, zasáhla i účinky právních aktů (ať už individuálních či normativních) nastalých před tímto obdobím, neboť samotný jeho institut byl zbaven některých do té doby platných atributů, včetně vlivu času na změnu práv nebo jejich obsahu. Tehdejší právní věda, shodně s platnou právní úpravou, zastávala stanovisko, které je nyní teorií vlastnického práva restaurováno, jímž je „více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 198 a násl.). Nutnost uznání vlastnictví jako kategorie sociální, jež musí vejít ve shodu s jeho pojmem právním, bylo chápáno za situace, kdy se někdo choval k věci jako vlastník, byl (mnohdy i ze strany státu a jeho orgánů) za vlastníka uznán a je zásadně i o svém řádném vlastnictví přesvědčen, ač právní stav může být jiný. Tento problém je řešen po celou dobu existence vyspělých právních řádů – v zásadě již od dob římských (zde institutem honorárního nebo praetorského vlastnictví). Další řešení hledala právní teorie v institutech oprávněné držby a vydržení. Tyto instituty spolu s časovým omezením vlastnické žaloby proti tzv. knihovnímu vlastníkovi [jako forma praescriptio tabularum dle § 61 – 67 knihovního zákona č. 95 ze dne 25. července 1871 (pozn. red.: zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách) – viz Randa, A.: Právo vlastnické dle rakouského práva, IV. opravené vydání. Praha 1889, str. 113 a násl, shodně Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 537 a násl.] a ochranou nabyvatele v dobré víře byly v právním řádu s určitou, nepřerušovanou tradicí naprosto přirozené a o jejich nutnosti nebo účincích nebylo sporu. S účinností občanského zákoníku z roku 1950 (pozn. red.: zákon č. 141/1950 Sb.) však byly zavrženy, čímž byl učiněn další krok v deformaci vlastnického práva a jeho ochrany pro několik desítek let.
Je však nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními. Shodně to již vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. října 2001sp. zn. IV. ÚS 437/01(nepublikováno): „Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Výjimečně však, ve věcech restitučních, Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech (nález ve věcisp. zn. III. ÚS 225/96, uveřejněný pod č. 18, svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O takovou restituční věc se však v případě stěžovatelky nejedná, přičemž Ústavní soud nesdílí její přesvědčení, že závěry ve věcech restitučních nutno respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách. Orgány veřejné moci ve věci stěžovatelky rozhodující tedy nebyly povinny zabývat se zkoumáním, zda příslušné (deklaratorní) správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky, resp. její babičky podmínky pro konfiskaci splněny nebyly. Je však i toho názoru, že v roce 1946, kdy k vydání konfiskačního výměru došlo, byla Československá republika demokratickým státem, a tudíž babičce stěžovatelky nic nebránilo využít možnost podat odvolání k příslušnému zemskému národnímu výboru ve smyslu § 1 odst. 4 cit. dekretu. Pokud takto nepostupovala, nelze za současného právního stavu zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Tomuto závěru odpovídá i platný systém restitučních předpisů, jež je výrazem vůle zákonodárce omezit nápravu spáchaných majetkových křivd na ty, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ústavní soud připomíná, že pokud došlo v tomto období k dokončení sporu, který započal před tímto obdobím (např. sporu o platnost konfiskace), pak se svými rozhodnutími zastal těch, u kterých bylo zřejmé, že došlo následně ke zneužití dekretů prezidenta republiky, např. svévolnou anulací rozhodnutí ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců [viz např. nález ve věcisp. zn. IV. ÚS 309/97(pozn. red.: Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 91), citovaný v odůvodnění ústavní stížnosti].“
Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení.
V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 – 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva. Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že takto nabytý majetek stát mezitím převedl na třetí osobu (např. na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, případně v privatizaci), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil.
Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec, vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění právních skutečností nastalých dříve, než došlo k uvedené deformaci právního řádu, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených (pozemkových knihách, katastru nemovitostí, patentovém rejstříku a dalších) či nikoliv. Nelze tak dát před materiálním vlastnictvím, podloženým zápisem v katastru nemovitostí, nastalým před téměř šedesáti lety, přednost formálnímu vlastnickému právu, jsou-li namítány pochybnosti o jeho zániku jen proto, že následně k uvedené deformaci došlo.
Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv „očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat“ (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další). Výklad Evropského soudu pro lidská práva tak dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat „legitimní očekávání, že tento stav bude zachován“ (viz např. Michael Stretch v. Spojené království, 2003).
Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.
Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu
O d l i š n é s t a n o v i s k o
k odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 vyjadřujícího právní názor odlišný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezechsp. zn. I. ÚS 539/98aIV. ÚS 403/98(§ 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ve věci shora uvedené vyjadřuji odlišné stanovisko k odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu
t a k t o :
1) S výrokem souhlasím.
2) Nesouhlasím s odůvodněním stanoviska pléna na str. 5, které kritizuje v nálezusp. zn. I. ÚS 539/98zejména tuto právní větu: „Právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavněprávního hlediska neudržitelný.“ To proto, že b. II. citovaného stanoviska pléna se týká zejména věcí, kde k zániku vlastnického práva došlo před 25. 2. 1948, zatím co nálezsp. zn. I. ÚS 539/98se týkal rozhodného období, tj. po 25. 2. 1948. Na tom nic nemění ani b. II. stanoviska pléna v 1. větě, kde se říká, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, neboť citovaná právní věta nálezusp. zn. I. ÚS 539/98řeší zcela specifickou situaci, kdy došlo fyzickou násilnou okupací k převzetí věci státem.
V Brně dne 1. listopadu 2005
Vojen Güttler
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS –st. 21/05
S většinovým stanoviskem se nemohu ztotožnit z následujících důvodů:
Především namítám, že pro přijetí stanoviska nebyly dány procesní předpoklady tak, jak je upravuje § 23 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení stanoví, že jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
II. senát Ústavního soudu předložil věc plénu s tím, že má právní názor odchylný od právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 539/98aIV. ÚS 403/98. Oba dva tyto nálezy řešily otázku možnosti soudního uplatnění ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku ve vztahu k majetku, k jehož odejmutí státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací, došlo v době nesvobody ve smyslu zákona č. 480/1991 Sb. Stejně samozřejmě se tyto nálezy musely vypořádat s otázkou restitučního zákonodárství, které je adresováno osobám, jejichž majetek přešel anebo byl převeden na stát v témže období. Samozřejmě se tyto nálezy nezabývaly otázkou ochrany vlastnického práva, do něhož mělo být různými postupy státu zasaženo před obdobím doby nesvobody, specificky v rozmezí let 1945 – 1948.
Oproti tomu ústavní stížnosti, o nichž má rozhodovat II. senát, jsou skutkově pevně ukotveny právě v období předcházejícímu době nesvobody, tj. v období, na které restituční zákonodárství nedopadá. II. senát tedy nemusel řešit otázku konkurence restitučních předpisů a obecné úpravy podle občanského zákoníku. Pokud plénum přesto tento problém přijalo k řešení stanoviskem, postupovalo dle mého názoru mimo procesní rámec vymezený zákonem o Ústavním soudu. Takovýto postup v sobě ovšem ukrývá mnoho potenciálních nebezpečí. Především jde o to, že věc je odnímána zákonnému soudci (senátu), jehož vůli nahrazuje vůle pléna promítnutá do stanoviska.
Mám za to, že II. senát měl ve věcech stěžovatele Oldřicha Kinského, které jsou po spojení vedeny podsp. zn. II. ÚS 14/04, rozhodnout sám, přičemž měl dle mého názoru posoudit pouze otázku, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva k věci, které nebylo vykonáváno po dobu téměř 60 let a měl odpovědět na otázku, zda po tak dlouhé době lze v takové věci vést fair proces. Fair procesem je přitom třeba rozumět proces, v němž lze reálně a úplně důkazně prokazovat tvrzení účastníků takového sporu, anebo zda délka uplynulého času sama o sobě vylučuje provést proces tak, aby na jeho konci mohlo být vyneseno spravedlivé rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které pokud možno odpovídá skutkovému stavu tak, jak se odehrál. Tato otázka má také, narozdíl od otázek řešených stanoviskem, skutečný dopad do základních práv, tj. má ústavní rozměr.
Oproti tomu odůvodnění stanoviska obsahuje „kopernikánský obrat“ v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu ke skutečným restitucím, když dovozuje, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací). Pokud stanovisko dále dodává ve vztahu k naznačenému výkladu restitučních zákonů, že je lhostejné, že by bez existence těchto zákonů bývalo bylo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů, vysvětluje účel restitučních zákonů zcela opačně než dosud činila judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy, stanovisko restitučním zákonům připisuje účel spočívající ve vyvlastnění přinejmenším toho majetku, kterého se stát zmocnil fyzickou okupací. Tento závěr činím proto, že dále stanovisko dovolávajíce se preambule k zákonu o mimosoudních rehabilitacích tvrdí, že tento zákon „uzákonil, že tento majetek (rozuměj veškerý majetek státu, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích), je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nárok podle obecných předpisů“. Za novum v judikatuře Ústavního soudu považuji i to, že preambuli zákona jsou přičítány normativní účinky, což je rovněž v rozporu s chápáním významu preambulí k zákonům ze strany evropské teorie práva.
Stanovisko se také nevypořádává s důsledky svého judikatorního obratu provedeného po dvanácti letech trvání restituční judikatury, tedy neřeší, resp. vůbec si nepoložilo otázku zachování rovnosti před zákonem jako základního práva účastníků v řízeních o ústavních stížnostech, o nichž bude rozhodováno až po přijetí stanoviska, jímž jsou soudci Ústavního soudu do budoucna vázáni.
Stanovisko se dovolává různých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se ovšem vztahují k různým a od dané věci, která měla dát podnět k zaujetí stanoviska, se odlišujících situací. Nelze však přehlédnout, že Evropský soud pro lidská práva jak ve věci Jantner, tak ve věci Kopecký vyjadřuje se ke svobodě státu při výběru podmínek k navracení majetku, výslovně předpokládá, že tento majetek byl na stát převeden. Jinými slovy Evropský soud pro lidská práva vychází ze situace, že stát (byť s jiným politickým režimem) jednal podle svých tehdy platných právních norem. Oproti tomu z žádného citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nelze dovodit, že by tento soud přiznal státu možnost zákonem legalizovat vlastnictví státu k věci, kterou získal bez právního důvodu, což je akt, který v případě obdobného jednání ze strany fyzických osob je v celém civilizovaném světě nazýván krádeží. Stanovisko pojmy převod vlastnictví, přechod vlastnictví, převzetí věci bez právního důvodu používá promiscue, stejně jako jedním dechem hovoří o vlastnickém právu a legitimním očekávání, byť jde o pojmy rozdílné, kdy legitimní očekávání vůbec nelze chránit pomocí žaloby na určení na rozdíl od vlastnictví. Stejně tak považuji za notorietu, která se přesto dostala dokonce do právní věty stanoviska, jež tvrdí, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo.
Další úvahy ve stanovisku uvedené – např. k povaze a možnosti uplatnění určovací žaloby jsou v obecné poloze věcí výkladu obyčejných zákonů, který náleží obecným soudům - a navíc jsou v dané věci nadbytečné, ba protismyslné. To proto, že stanovisko spatřuje (jak svrchu uvedeno) účel restitučních zákonů v „uzákonění“ vlastnictví veškerého majetku státu, který získal nebo držel v době nesvobody bez ohledu na právní důvod. Za této situace, tedy je-li takto autoritativně souhrnně konstatován nový vlastník – stát, jsou samozřejmě všechny žaloby jednotlivců, jejichž předmětem jsou věci z takového majetku státu, předem odsouzeny k neúspěchu, neboť o tom, kdo je vlastník, rozhodl Ústavní soud souhrnně a obecně, čímž aktivisticky nahradil vůli zákonodárce. Přitom je otázkou, zda by zákonodárcem takto projevená vůle obstála v testu ústavnosti. Z téhož důvodu jsou nadbytečné a nekonzistentní i úvahy o následcích plynutí času a další.
Ze všech těchto důvodů, jakož i z dalších, jsem hlasovala proti přijetí stanoviska.
Dne 1. listopadu 2005
Eliška Wagnerová
K odlišnému stanovisku soudkyně Elišky Wagnerové se připojil soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný.
Dne 1. listopadu 2005
Miloslav Výborný