Výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného je obecně vzato relativně účinným prostředkem vymožení peněžité pohledávky; přitom nedochází k zásahům do samotné činnosti podniku, ale pouze k nucené změně jeho majitele (náhrada původního vlastníka-povinného vlastníkem novým-vydražitelem). Jiná situace však nastává, jestliže soud zjistí, že je podnik předlužen - tedy v případě, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky uvedenými v § 338n odst. 1 písm. b) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady prodeje, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně (§ 338n odst. 6 o. s. ř.); v takovém případě soud výkon rozhodnutí zastaví. Právě tato situace nastala i v případě, který vedl obecný soud k podání předmětného návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení.
Obligatorní součástí řízení o výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku je - podobně jako je v případě konkursního řízení ustanovení správce konkursní podstaty - ustanovení správce podniku. Podle ustanovení § 338i o. s. ř. správcem ustanoví soud osobu zapsanou podle zvláštních předpisů v seznamu správců konkursní podstaty. Výjimečně může ustanovit i osobu do tohoto seznamu nezapsanou, splňuje-li podmínky pro zapsání do seznamu, jestliže s ustanovením správcem souhlasí. Osoby zapsané v seznamu správců konkursní podstaty mohou funkci odmítnout jen z důležitých důvodů, které posoudí soud. Správce je povinen vykonávat svou funkci s odbornou péčí a odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uložil soud.
V citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášeném pod č. 403/2002 Sb., vymezil Ústavní soud znaky veřejnoprávního orgánu následujícím způsobem: jsou jimi veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce podniku je rovněž nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace (formou nuceného prodeje podniku povinného), způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu) a jeho oprávnění, obdobně jako v případě správce konkursní podstaty, představují výkon pravomoci. Lze tedy dovozovat, že i správce podniku je zvláštním veřejnoprávním orgánem, jehož činnost je i podle názoru doktrinárního podobná činnosti správců konkursní podstaty (srov. např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 1427). Právě ve veřejnoprávní povaze funkce správce podniku ve vykonávacím řízení podle o. s. ř. spatřují disentující soudci nosný důvod, který je vede k tomu, že považují návrh na zrušení napadeného ustanovení za opodstatněný.
Podle ustanovení § 338i odst. 4 o. s. ř. má správce (podniku) nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, pak soud uloží podle napadeného zákonného ustanovení povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s a 338zn), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Jak správně konstatoval navrhovatel, výše uvedená zákonná konstrukce rozhodování o odměně a hotových výdajích správce umožňuje vznik situace, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku na odměnu a na náhradu hotových výdajů, aniž je zakotven další alternativní zdroj hrazení těchto nároků. Ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. neumožňuje použít jako alternativní zdroj ani případnou zálohu složenou dle ustanovení § 270 odst. 3 o. s. ř., neboť ta může sloužit jen k úhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí placených státem. Možnost uspokojení nároků správce podniku je tedy skutečně vázána na solventnost účastníků řízení. Disentující soudci jsou si přirozeně vědomi toho, že řízení o konkursu a řízení vykonávací nemají povahu zcela stejnou a že ve vykonávacím řízení zásadně zpočátku nese některé náklady řízení (např. soudní poplatek z návrhu) oprávněný. V této souzené věci však platí úprava speciální (§ 338zo odst. 4); ta sice připouští uložení povinnosti zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů i oprávněnému, leč podle toho, z jakého důvodu k zastavení řízení došlo. V tomto směru lze přisvědčit navrhovateli, že oprávněnému lze uložit povinnost k zaplacení nároků správce jen výjimečně - zpravidla tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí potřebou míru pečlivosti (tedy v případě procesního zavinění oprávněného) - a že ve většině případů je k této povinnosti zavázán povinný (srov. též cit. Komentář str. 1461, 1268). Zejména v situaci, kdy je podnik povinného předlužen (§ 338n odst. 6 o. s. ř.), je zřejmé, že nároky správce podniku nebudou uspokojeny nebo budou uspokojeny jen částečně; nebyl-li totiž správce podniku ustanoven konkursním správcem dle ustanovení § 13b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., vznikají správci podniku jen nepřednostní pohledávky za úpadcem (srov. § 31 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.), a byl-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, pak správci podniku nezbývá ani tato možnost k uspokojení jeho nároků. Podle názoru navrhovatele se tak vytváří nerovnost v odměňování dvou skupin správců podniků - první skupiny správců podniků, uspokojení jejichž nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů je zákonem zajištěno (v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty, § 31 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.), a druhé skupiny správců bez možnosti uspokojení jejich nároků nebo s možností uspokojení jen zanedbatelnou, přestože obě skupiny správců podniku splní všechny povinnosti uložené zákonem. Podle mínění disentujících soudců nelze tento názor obecného soudu zcela vyloučit - s odkazem na již vyslovené závěry Ústavního soudu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášeném pod č. 403/2002 Sb. - ani z hlediska ústavněprávního. Zejména je však třeba dovozovat, že předmětná právní úprava zakládá nerovnost správců podniku jako veřejnoprávního orgánu též se srovnatelnou skupinou jiných veřejnoprávních orgánů (např. právě správců konkursní podstaty), ačkoliv pro takové odlišné zacházení nelze shledat rozumný důvod. Jak již bylo uvedeno, správce podniku může danou veřejnoprávní funkci, do které jej ustanovuje soud, odmítnout jen výjimečně ("z důležitých důvodů, které posoudí soud") a je povinen vykonávat ji s odbornou péčí, přičemž odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností. Nelze zajisté připustit, aby stát nezajistil pro nositele veřejné funkce, kterému stanoví nezanedbatelné povinnosti a na něhož klade zvýšené nároky, odpovídající odměnu a náhradu hotových výdajů, resp. aby - nikoliv výjimečně - mohla nastat situace, za které by v podstatě vykonával tuto funkci zadarmo, nebo na ni dokonce i doplácel.
Nezbývá tedy než zopakovat, že pokud Ústavní soud akceptuje jako východisko tezi, dle níž lze správce podniku - obdobně jako správce konkursní podstaty - zařadit mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, pak z pohledu ústavního je pro danou věc klíčovou otázka ústavních kautel odměňování a úhrady nákladů spojených s výkonem veřejných funkcí. Tyto kautely jsou dány normativním obsahem, plynoucím z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). V chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud ztotožnil [a to zejména v nálezech ve věcech vedených podsp. zn. Pl. ÚS 16/93(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 36/93(tatáž sbírka, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 5/95(tatáž sbírka, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 9/95(tatáž sbírka, svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.] s pojetím ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR (nálezsp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, č. 11, str. 37 a násl.): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené podsp. zn. Pl. ÚS 4/95(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS 5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založený zásah do některého dalšího základního práva a svobody.
Ústavní soud připomíná, jak uvedl již v citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/01, že ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu k problematice týkající se tehdy řešeného případu mj. prohlásil, že "je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy, umožňující konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena, neboť navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této povinnosti osvobozen, nutno pak považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tímto vytvořen v zákonné úpravě úhrady hotových výdajů a odměny správci. Ve srovnání s případy, ve kterých v konkursním řízení došlo ke zpeněžení majetku, resp. k zaplacení zálohy na náklady konkursu, a z nichž správcům byly uhrazeny hotové výdaje a odměna, pohledávky správce (úhrada hotových výdajů a odměny) v případech insolventního úpadce a osvobození navrhovatele od povinnosti zaplatit zálohu na náklady konkursu nebudou uspokojeny, neboť majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu". Dikce napadených tehdy platných a účinných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, které Ústavní soud v uvedeném nálezu shledal neústavními, byla následující: "Pokud pohledávka navrhovatele vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v § 67b." (§ 5 odst. 1 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání) a "Nároky správce se uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem." (§ 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání). Disentující soudci nepřehlížejí, že normativní úprava v nyní zkoumaném případě je sice - jak plyne z výše uvedeného textu - poněkud odlišná; protiústavní důsledky založené příslušnou zákonnou úpravou (tj. absence stanovení alternativního zdroje, který by uhradil odměnu a výdaje správce, srov. shora) dopadající na postavení správce podniku, resp. na některé z nich jsou však v zásadě totožné. Povinný je prostě předlužen. Není-li z čeho a kým uhradit oprávněné nároky správce podniku, musí být explicitně stanoveno, jak takovou situaci řešit; to platí tím spíše, pokud příslušná zákonná úprava týkající se výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku je jinak natolik ucelená a podrobná, že zjevně usiluje o to reagovat na každou situaci, která by mohla v průběhu exekuce nastat. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ustanovení § 338i odst. 5 o. s. ř. sice stanoví povinnost soudu poskytnout správci podniku na jeho žádost zálohu, leč toliko na úhradu hotových výdajů vynakládaných zejména v souvislosti s přibráním znalce; odměny správce se tedy tato úprava netýká vůbec. Z ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv, však plyne i pro oblast odměňování a náhrady nákladů spjatých s výkonem veřejných funkcí maxima přiměřenosti. Disentující soudci proto uzavírají, že vytvořená nerovnost v odměňování a úhradě nákladů spjatých s výkonem veřejné funkce správce podniku je nerovností jednak extrémní (jelikož pro jednu skupinu správců připouští neuhrazení odměny a náhrady hotových výdajů), jednak nerovností, jíž schází rozumný účel a smysl. Na tomto místě lze rovněž uvést, že v těchto případech by zřejmě byla - de lege ferenda - adekvátní úhrada odměny a hotových výdajů správci státem. Pokud pak jde o úvahu obsaženou ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky o údajně demotivujícím faktoru "stoprocentní" jistoty uspokojení nároků správce podniku, možno jen pro úplnost konstatovat, že ve věci nejde o otázky motivace či demotivace správce podniku, ale o nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů nositele veřejné funkce, který je výslovně dán zákonem (citovaný § 338i odst. 4 o. s. ř.).
Stejně jako v případě nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/01je třeba konstatovat, že pokud se vzhledem k uvedeným důvodům ocitá napadené ustanovení v nesouladu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, není to dáno jeho dikcí, nýbrž mezerou v zákoně, kterou vytváří. Protiústavním je tudíž opomenutí zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost (k doktrinárnímu pojetí pojmu opomenutí zákonodárce viz V. Šimíček, Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv. In: Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Eds. B. Dančák, V. Šimíček, Brno 2001, s. 144-159). V předmětné věci se přitom jedná o mezeru nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů. Ilustrací způsobu řešení takovéto mezery je nález ve věcisp. zn. Pl. ÚS 48/95(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), v němž mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy Ústavní soud normativně vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy. Uvedenou metodu však v rozhodované věci použít nelze. Není rovněž možné dovozovat např. extenzivní interpretací obecných ustanovení o. s. ř. (srov. např. § 270 odst. 3 o. s. ř.) subsidiární povinnost státu k zaplacení odměny a hotových výdajů správce podniku, jestliže stanovení této povinnosti ve speciálních ustanoveních, týkajících se výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku, chybí. Stěží lze totiž chápat citované ustanovení § 270 odst. 3 o. s. ř. jako jakési "obecné pravidlo", zakládající povinnost státu hradit náklady provedení výkonu rozhodnutí ve všech v úvahu přicházejících situacích. V této souzené věci jde o zvláštní, vyčerpávajícím způsobem pojatou úpravu výkonu rozhodnutí prodejem podniku, a to navíc v situaci, kdy dochází k zastavení řízení (§ 338n odst. 6, § 338zo odst. 4 o. s. ř.). Jiné speciální ustanovení, tj. § 338i odst. 5 o. s. ř. umožňující správci podniku požádat soud o zálohu - jak již bylo uvedeno - věc rovněž neřeší, poněvadž záloha se vztahuje výslovně pouze na úhradu hotových výdajů (nikoliv na odměnu správce), a to ještě zpravidla pouze v souvislosti s přibráním znalce.
Proto měl Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - návrhu vyhovět a ustanovení § 338zo odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
III. Disentující soudci - toliko pro úplnost - uvádějí k hlavním argumentům nálezu pléna, jež jsou v podstatě budovány na výkladu obyčejného (běžného) práva, následující:
1. Nález argumentuje ustanovením § 260a a násl. o. s. ř. (prohlášení povinného o majetku), který umožňuje oprávněnému zjistit majetkové poměry povinného a nenavrhnout výkon rozhodnutí prodejem podniku, u něhož může existovat nebezpečí předlužení. Podle názoru disentujících soudců to však nevystihuje podstatu věci, neboť u napadeného ustanovení § 338zo odst. 4 jde o nárok správce podniku, nikoli o nárok oprávněného; sám správce podniku nemůže chování oprávněného nijak ovlivnit.
2. Nález argumentuje ustanovením § 338ze odst. 7 o. s. ř., podle něhož - pokud nebyly nároky správce podniku uspokojeny z rozdělované podstaty - uloží soud tuto povinnost povinnému; oprávněný a další tam uvedené osoby za splnění této povinnosti ručí (pozn.: čili uspokojení správce podniku je takto zajištěno).
Tento argument nelze přijmout. U napadeného ustanovení § 338zo odst. 4 je totiž zcela jiná procesní situace, neboť tam je podnik předlužen, a proto soud řízení zastavil, aniž by byl výkon rozhodnutí proveden (podnik nebyl ve skutečnosti prodán). Nelze tedy postupovat podle § 338ze odst. 7 (viz nález), kde již byl podnik prodán a zaplacen, tedy výkon rozhodnutí byl uskutečněn a provádí se rozvrh. Lze ještě dodat, že pokud by bylo možné i po zastavení výkonu rozhodnutí pro předlužení (§ 338n odst. 6 o. s. ř.) postupovat podle § 338ze odst. 7 o. s. ř. (jak uvádí nález), pak by existence napadeného ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. neměla naprosto žádný smysl. Smysl však má; jde o speciální úpravu pro případ zastavení výkonu rozhodnutí, která sice ukládá povinnost zaplatit nároky správce podniku popřípadě i oprávněnému, leč podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. (Pozn.: Právě se zřetelem k tomu tato právní úprava nezajišťuje, že nároky správce podniku budou uspokojeny vždy. O tom se blíže hovoří na jiném místě tohoto odlišného stanoviska.)
3. Nález dále poukazuje na ustanovení § 338i odst. 5 o. s. ř. a uvádí, že správce podniku může žádat zálohu na úhradu hotových výdajů, i když je zřejmé, že jeho náklady nebude možné uhradit z prodeje podniku. Podle názoru disentujících soudců to však v řadě případů nebude dostatečné, neboť citované ustanovení umožňuje poskytnout zálohu jen na úhradu hotových výdajů, ne však na odměnu správce, která bývá často podstatně vyšší (např. v této věci činily hotové výdaje jen 106 Kč). Mimo to v řadě případů správce zálohu žádat nebude, neboť mnohdy nelze odhadnout, že je podnik předlužen; jestliže pak jsou u oprávněného splněny podmínky osvobození od soudních poplatků, nelze mu složení zálohy na náklady provedení výkonu rozhodnutí uložit vůbec (§ 270 odst. 3 o. s. ř.).
4. Nález též argumentuje ustanovením § 264 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud zamítne návrh ..., jestliže je již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí; je tedy prý na soudu, aby před navržením výkonu rozhodnutí pečlivě zhodnotil majetkovou situaci povinného a aby - podle toho - výkon rozhodnutí in eventum vůbec nenařizoval. Podle názoru disentujících soudců ani to nevystihuje podstatu věci; v souzeném případě jde totiž o již existující nároky správce podniku, vzniklé po té, kdy soud výkon rozhodnutí prodejem podniku prostě nařídil a podle ustanovení § 264 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval. Ostatně, v řadě případů soud majetkovou situaci povinného nezjistí a (zejména) předlužení podniku nebude zřejmé "již z návrhu", jak citované ustanovení § 264 odst. 2 o. s. ř. předpokládá.
5. Nález dále uvádí, že i kdyby byl správce podniku nicméně nucen nést náklady výkonu rozhodnutí ze svého, může uplatnit svou pohledávku proti povinnému jiným způsobem výkonu rozhodnutí či cestou konkursního řízení. Podle názoru disentujících soudců jde však o úvahu spíše akademickou, neboť v řadě případů nebude existovat žádný další exekuovatelný majetek povinného; to tím spíše, jestliže byl veden neúspěšný výkon rozhodnutí na jeho předlužený podnik.
6. Nález konečně usuzuje, že i kdyby nároky správce podniku nebyly uspokojeny vůbec, nejde o stav protiústavní. Argumentuje rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž je uvedeno, že rizika práce advokáta (tedy i rizika neuhrazení odměny) jsou vyvážena profesním monopolem v obhajování a v zastupování; tyto závěry lze prý vztáhnout i na činnost a postavení správců podniku. Podle názoru disentujících soudců však takové srovnání není namístě, neboť advokát vykonává svoji profesi kontinuálně jako své trvalé a placené povolání (a jen v rámci ní může být např. ustanoven obhájcem ex offo), zatímco u správce podniku o trvalé povolání nejde.
Z uvedeného textu je zřejmé, že cesty, jež by měly vést - podle nálezu pléna - pomocí výkladu obyčejného práva k zajištění nároků správce podniku na odměnu a na úhradu hotových výloh, nejsou jednoznačným a jasným řešením věci. V případě zastavení výkonu rozhodnutí jsou - podle názoru disentujících soudců - vesměs nepoužitelné, a to i z hlediska uvedeného práva obyčejného. Podstatné je, že to je stát, který je povinen - z hlediska ústavnosti - garantovat jím ustanovenému veřejnému funkcionáři (správci podniku) úhradu jeho zákonných finančních nároků. To však stát neučinil, neboť, jak již bylo uvedeno, v zákonné úpravě občanského soudního řádu je mezera, již ústavně konformním výkladem vyplnit nelze.