Ústavní soud proto posuzoval napadené ustanovení i z hlediska jeho souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti lze však konstatovat, že stěžejní principy spravedlivého procesu zaručené v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách jsou v rámci ústavního řádu České republiky zakotveny zejména v Listině základních práv a svobod, takže je-li určité ustanovení právního předpisu shledáno ústavně konformním z tohoto hlediska, vyhovuje obvykle i zásadám zakotveným v mezinárodních smlouvách, které jsou součástí právního řádu České republiky.
K tomuto (kladnému) zjištění dospěl Ústavní soud i v dané věci.
K interpretaci relevantního článku citované Úmluvy, jejž je - z hlediska zkoumané problematiky - zejména třeba vzít v úvahu, totiž k čl. 6 odst. 3 písm. d), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tak např. ve věci Kostovski proti Nizozemí z r. 1989, A-166, tento soud konstatoval, že "použít výpověď učiněnou v přípravném šetření samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později". Tentýž názor opakoval uvedený soud ve věci Delta proti Francii z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že "přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo později" (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, str. 125, 126). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu neshledal, jelikož předmětná právní úprava přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti obviněnému a dát svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později, nijak nezpochybňuje.
4. Pouze jako obiter dictum lze k některým částem argumentace navrhovatele (jestliže se dotýká okolností konkrétního případu) připomenout, že ačkoliv návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy lze považovat za tzv. konkrétní kontrolu ústavnosti - neboť řízení před obecným soudem ve věci, při jejímž řešení má být napadený zákon použit, není v době podání návrhu pravomocně ukončeno - Ústavní soud i v takovém případě posuzuje napadené ustanovení právního předpisu obecně, a konkrétní případ neřeší. Podrobný návod, jak postupovat v takovém konkrétním, dosud pravomocně neukončeném případě, proto Ústavní soud nepodává a není to ani jeho úkolem. Lze tedy jen stručně doplnit, že svědomitý soudce musí být schopen při použití předmětného ustanovení § 212 trestního řádu jednat takovým způsobem, aby se "předestření" nerovnalo např. "návodné otázce" (jak je uvedeno v odůvodnění návrhu), ale aby mu umožnilo - mimo jiné - posoudit zejména to, zda je výpověď svědka nebo spoluobviněného v hlavním líčení věrohodná, a aby tím přispívalo k odpovědnému zjištění skutkového stavu věci.
Procesní postup podle ustanovení § 212 trestního řádu tedy podle přesvědčení Ústavního soudu nebrání vydání spravedlivého rozhodnutí a práva obžalovaného nijak neporušuje; naopak, je-li uvedené ustanovení aplikováno procesně správně a ústavně konformně - tedy citlivě a odpovědně ve vztahu k nadřazeným ústavním principům a souvisejícím základním zásadám trestního řízení - přispívá k dosažení účelu a smyslu trestního řízení, vedeného příslušnými orgány demokratického právního státu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody ke zrušení ustanovení § 212 trestního řádu nejsou dány, neboť není v rozporu ani s ústavními předpisy, jichž se navrhovatel dovolává, ani s jinými předpisy, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky.
Proto byl návrh v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut.