Byť Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, s právním názorem v nich vysloveným se ztotožnit nemůže. Závěr, že jednání, které nemělo právní účinky v době, kdy bylo (bylo-li vůbec) subjektem tohoto úkonu učiněno, těchto účinků s následky pro něj v okamžiku tohoto jednání nepředvídatelnými nabývá po přijetí nové právní úpravy, je neudržitelný a znamená ve svém důsledku přímý zásah do principu právní jistoty jako základu právního státu vůbec. Takový výklad totiž znamená uplatnění principu retroaktivity, jevu v občanském právu veskrze nežádoucího, a nerespektování obecně uplatňovaných výkladových zásad. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sám ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se posuzují podle dosavadních předpisů (§ 498). Na tuto problematiku shodně upozorňuje jeho důvodová zpráva: "Z důvodů ochrany nabytých práv osnova zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Zda právní vztah tu je a jaký, posuzuje se u právních vztahů vzniklých před 1. dubnem 1964 podle dřívějšího práva. Podle dřívějších předpisů posuzují se nároky, které vznikly před tímto datem. Zároveň je však nutné, aby se i tyto právní vztahy řídily dnem 1. dubna 1964 jako ty vztahy upravené v osnově, které jsou jim svým obsahem a účelem nejbližší." Národní shromáždění československé socialistické republiky, období 1960 - 1964, tisk 156, citováno dle Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovny - přístupné na stránkách PSP ČR, http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/T0156_14.htm). Ústavní soud je toho názoru, že jakkoliv lze použít důkazní prostředky svědčící o chování stěžovatele před rokem 1964, mohou sloužit pouze jako podpůrné doklady pro závěr o tom, zda byl či nebyl stěžovatelem a jeho manželkou učiněn právní úkon směřující k opuštění jim přidělených nemovitostí, který však, pokud měl vyvolat zákonem zamýšlené účinky, mohl nastat až za doby účinnosti právního předpisu, který s ním takové účinky (zánik jejich vlastnického práva a vznik vlastnického práva státu) spojoval. Pokud však má soud za to, že stěžovatel projevil vůli nebýt nadále vlastníkem pozemků (resp. svého vlastnického podílu k nim) před rokem 1964, tedy před účinností zákona č. 40/1964 Sb., je třeba přistoupit k posouzení účinků takového projevu podle právního předpisu v době projevu platného a účinného. Ač občanský zákoník z roku 1950 výslovně neupravoval opuštění věci v tom smyslu, že by užil slovo "opuštění", ani on netrval na tom, že by vůbec nebylo možné na základě jednostranného projevu vůle nebo jiné právní skutečnosti přestat být vlastníkem věci. Jediná možná forma takového projevu však byla zakotvena v institutu vzdání se vlastnického práva (§ 132 občanského zákoníku). Proto však, aby na základě jednostranného právního úkonu skutečně došlo k zániku vlastnického práva, musely být splněny podmínky dané ustanovením jeho odstavce 2. Nesplněním zákonných podmínek projev vůle učiněný za této právní úpravy nemohl nabýt právní relevance ani poté, co nabyla účinnosti právní úprava jiná.
Samotný právní závěr obecných soudů navíc dle názoru Ústavního soudu stojí na skutkových zjištěních ve vztahu k jednání stěžovatele zcela nedostatečných, ve vztahu k jeho zemřelé manželce chybějících.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že nedodržení zákonných podmínek ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku vede bez dalšího k tomu, že k přechodu vlastnictví na stát nemohlo dojít (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 156). Přitom právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva. Animus dereliquendi nelze dovozovat pouze z toho, že stěžovatel na nemovitostech nehospodařil a neučinil je předmětem projednání dědictví po své zemřelé manželce (s ohledem na konstatování, jakkoliv problematického obsahu, Státního notářství v Domažlicích obsažené v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé J. K. ze dne 12. října 1971 sp. zn. D 463/71, že veškeré zemědělské pozemky byly převedeny do státního statku), aniž by bylo najisto postaveno, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, zejména s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989 - v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu parémie "vlastnictví zavazuje" - odpovědnost za výkon vlastnického práva, tedy i za řádnou správu svého majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 696/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 91). Přitom relevanci prokazovaných skutečností je třeba posuzovat podle práva platného v době, kdy k nim došlo. Z tohoto pohledu se soud dostatečně nezabýval úmyslem stěžovatele vzdát se v roce 1949 části přidělených pozemků ani možnými následky takového jednání. Pro závěr o tom, že stěžovatel se pozemků vzdal, mu přitom postačil zápis MNV v P. z roku 1956, v němž je uvedeno, že stěžovatel se sporných pozemků vzdává. Zápis však není stěžovatelem podepsán, na jeho základě ani nebyl, přestože to zápis předvídá, učiněn zápis v pozemkových knihách, a obsahuje pouze přibližnou výměru pozemků, jichž se měl stěžovatel vzdát, aniž by byly identifikovány. Takový důkaz o učiněném právním úkonu jeví se Ústavnímu soudu jako nedostatečný. Z tohoto zápisu mj. soud rovněž dovozuje, že k 1. lednu 1957 sporné pozemky převzal Státní statek v Domažlicích, avšak dle identifikace parcel z roku 1971 byly pozemky uvedené jako příděl pro žalobce a jeho manželku v užívání socialistické organizace, aniž by bylo dokázáno, že k tomuto datu byly zároveň ve vlastnictví státu. Soud se rovněž zcela nevypořádal s tvrzením stěžovatele a důkazy k tomuto tvrzení předloženými, že i po 1. lednu 1957 hradil splátky na přídělovou cenu (i přesto, že nebyla zřejmě uhrazena v plné výši). Tvrzení o tom, že stěžovatel se nebránil přídělovým rozhodnutím z let 1982 až 1983 jeví se Ústavnímu soudu rovněž jako odvážné, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel takovou možnost, zejména pokud jde o přídělové rozhodnutí ve prospěch Státního statku Domažlice z roku 1982, vůbec měl.
Vadou obdobnou je pak stižen skutkový i právní závěr obecných soudů ve vztahu k zemřelé manželce stěžovatele, J. K. Jak vyplývá z důkazních materiálů založených ve spise, nabyla již v roce 1948 přídělem ideální polovinu usedlosti č. p. 26 v k. ú. P. a rovněž přídělem v roce 1950 ideální polovinu pozemků v k. ú. S. Tento majetek se stal od 1. ledna 1950 (účinností zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném) součástí zákonného společenství majetkového manželů K., neboť šlo o majetek nabytý za trvání jejich manželství (§ 22 odst. 1, 2 citovaného zákona). Dle ustanovení § 23 tohoto zákona pouze obvyklou správu jmění náležejícího do zákonného společenství majetkového mohl vykonávat každý z manželů sám; šlo-li však o věc, která přesahuje rámec obvyklé správy, bylo třeba souhlasu druhého z manželů. Obdobnou úpravu pak obsahuje i občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který s účinností od 1. dubna 1964 stanovil (ve vztahu k vzniknuvšímu institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů dle § 143), že běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů, v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak jde o právní úkon neplatný (§ 145 odst. 1 občanského zákoníku). Jistě nelze považovat právní úkon směřující k zániku vlastnického práva k nemovitostem za "obvyklou správu jmění", resp. "vyřizování běžných záležitostí". Ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím, potažmo dovolacím, nebylo zjištěno, že zemřelá manželka stěžovatele učinila jakýkoliv úkon, který by směřoval k pozbytí jejího vlastnického práva k ideální polovině předmětných nemovitostí, ani že by dala souhlas svému manželovi k tomu, aby takový úkon učinil za ni. Přesto obecné soudy dospěly k závěru, že i ona předmětné nemovitosti opustila. Přitom, jak bylo uvedeno výše, opuštění věci je právním úkonem, jehož součástí je projev (byť i konkludentní) věc opustit, nebýt nadále jejím vlastníkem. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat (§ 5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci), neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil a učinil tak i nyní, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že dovolání nebylo přípustné již jen z toho důvodu, že v podaném dovolání nebyla formulována žádná právní otázka, jíž by se soud měl zabývat. Takový postup je zbytečným a nadměrným formalismem tam, kde z odůvodnění dovolání zcela zřetelně vyplývá, že směřuje vůči právnímu hodnocení odvolacího soudu v konkrétních otázkách, a při zjištění tak závažných pochybení stran skutkového i právního ohodnocení věci nemůže obstát. K porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny tak došlo postupem jak soudu prvního stupně, tak odvolacího i soudu dovolacího.
Jak již Ústavní soud konstatoval, tato skutečnost jej nevedla ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť situace stěžovatele by se tím nezměnila, výrok soudu by byl, vzhledem k tomu, že obecné soudy jsou v dalším právním názorem Ústavního soudu vázány, pouze akademický. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyhověl a návrh zamítl.