Stran nedostatků provedení důkazu odposlechy odvolací soud uznal pochybení, jehož se dopustily orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení při předkládání odposlechů původně obviněnému P. Ř. a lze konstatovat, že se v dalším ne zcela dostatečně vypořádal s tím, zda tyto důkazy použil či nikoliv. Ústavní soud však i zde dospěl k závěru, že uvedené pochybení není natolik závažné, že by mohlo mít v konečném důsledku podobu zásahu do základních práv stěžovatele, neboť jde ve vztahu k odposlechům o pochybení pouze u jednoho z nich, jež není s to vyvrátit závěry znaleckého posudku ohledně ostatních, byť byl v daném případě použit jako srovnávací. Je zřejmé, že záznam z 27. 4. 1999, 16 hod 47 min., u nějž bezpochyby došlo k chybě při jeho předestírání původně obv. P. Ř., byl znalkyní použit k vypracování znaleckého posudku jako srovnávací k identifikaci mluvčích na dalších zkoumaných nahrávkách, což do jisté míry je s to zpochybnit, jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci, závěry znaleckého posudku samotného. Ústavní soud se však domnívá, že ani tato skutečnost nemůže bez dalšího vést k odmítnutí nahrávek odposlechů telefonních hovorů, neboť znalkyně měla vedle uvedené nahrávky k dispozici ještě několik záznamů, které byly předmětem zkoumání, jakož i další srovnávací nahrávku, ze znaleckého posudku pak žádné odchylky v identifikaci mluvčích zjištěny nebyly. Totéž lze konstatovat i ohledně použité metody. Ze skutečnosti, že byla použita pouze metoda jedna, rovněž nelze bez dalšího dovodit, že by závěry vypracovaného znaleckého posudku nebyly spolehlivé. Za situace, kdy ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neměly pochybnosti o autenticitě provedených odposlechů (otázku obhájce ohledně použité metody i autenticity zkoumaných odposlechů nakonec znalkyně při hlavním líčení zodpověděla a své závěry zcela jasně a konkrétně zdůvodnila), ve zbytku není důvodu tento důkaz pouze pro použitou metodu, jejíž použití znalkyně zdůvodnila, odmítnout. Podle protokolů o hlavním líčení, čemuž odpovídá i odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne10. září 2004 č. j. 39 T 18/2001-1923, č. l. 12, důkaz druhým stěžovatelem namítaným záznamem ze dne 26. 4. 1999, 9 hod. 07 min. prováděn nebyl.
Ústavní soud se tedy neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje zásady zakotvené v ust. § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jeho vydáním došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele.
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tedy domněnku, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávním hmotněprávním posouzení. Z dikce ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné vytýkat výlučně vady hmotněprávní, nikoliv však úplný přezkum skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a jehož se domáhá stěžovatel. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze jistě namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, čímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž tato okolnost jistě může ve zcela zásadních případech mít i podobu přezkumu rozporů mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno. Dovolací námitky se však v daném případě zakládají pouze na odlišném hodnocení skutkových zjištění stěžovatele, nikoliv na zjištění případných rozporů mezi skutkovými zjištěními, případně jejich nedostatky, byly-li jaké a jejich právní kvalifikací a pod uvedený dovolací důvod není podřaditelné.
Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s vyjádřením dovolacího soudu v tom smyslu, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudním přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud jako soud, jenž má usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), je výše citovaným dovolacím důvodem povolán pouze k opakovanému právnímu hodnocení již, s odhlédnutím od možnosti obnovy řízení, zjištěného skutkového stavu, a to v prvé řadě v těch případech, kdy nemusí adresátům právní úpravy a orgánům činným v trestním řízení být zcela zřejmé, zda lze určité chování obžalovaného podřadit pod zobecňujícím způsobem vymezenou skutkovou podstatu. Smyslem sjednocování trestněprávní judikatury na základě uvedeného dovolacího důvodu je, aby byla definice skutkových podstat trestných činů chápána orgány činnými v trestním řízení co nejpodobněji. Ostatní dovolací důvody postihují závažné procesní závady, které zpravidla představují popření práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Mnohokrát opakovaná zkoumání skutkového stavu (včetně přípravného řízení trestního orgánu exekutivy) už tak výrazně zatěžují svědky, jejichž dostupnost stejně jako věrohodnost jejich výpovědí v běžně zdlouhavém opravném řízení nutně klesá. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout (§ 265i odst. 1 trestního řádu). Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 256f odst. 1) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).
Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít (argumentum ad maiori a minus) ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Naproti tomu ani Nejvyšší soud nemůže, jak Ústavní soud opakovaně upozornil, přistupovat k posuzování přípustnosti dovolání pouze formálně a připustit, aby z jeho přezkumu, jinak výhradně právního hodnocení, se vymykala ta rozhodnutí, učiněná na základě zcela nedostatečných nebo absentujících skutkových zjištění, případně takových, která byla učiněna ve zjevném rozporu s obsahem toho kterého důkazu, neboť ta by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze tehdy, pokud by hmotně právní posouzení věci postrádalo nezbytný (potřebný) skutkový základ. Stěžovatel v této ústavní stížnosti však žádá, aby Nejvyšší soud provedl nový přezkum skutkových závěrů.
V daném případě však nadměrně formální přístup k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyššímu soudu rozhodně vytknout nelze. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, námitkami celkové rozpornosti mezi skutkovými zjištěními učiněnými prvostupňovým i odvolacím soudem a jejich právním hodnocením se zabýval v míře pro jeho rozhodnutí dostatečné. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í:
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
František Duchoň v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Jitka Chmelová