Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že se posuzováním ústavnosti podmínky státního občanství zabýval ve svém nálezu Pl. 33/96 v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že " Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb."
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že z lidského hlediska zcela chápe stanovisko stěžovatele, respektive jeho požadavek na zrušení napadeného ustanovení zák. č. 172/2002 Sb., z hlediska ústavněprávního je však takový návrh nepřijatelný. Ústavnímu soudnictví totiž nepřísluší (a vzhledem k povaze jeho funkce ani příslušet nemůže) reparovat případné nedostatky v zákoně, neboť takováto reparace (její způsob, rozsah, doba, ve které se tak má stát, apod.) musí být nezbytně podložena p o l i t i c k o u vůlí, která se ovšem nemůže projevovat jinak a jinde než v samotném zákonodárném sboru.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb. pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v.r.