Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Rožnovská 241 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2005, č.j. 9 Co 674/2005-69 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 7. 2004, č.j. 29 Nc 6200/2004-20a spojené s návrhem na zrušení ust. § 119 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozd. předpisů, ust. čl. 37 odst. 3 usn. předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., ve znění pozd. předpisů, a ust. § 55 odst. 2 vyhl.č. 23/1994 Sb., ve znění pozd. předpisů, a dále s návrhem, aby jmenované soudy nahradily stěžovateli náklady řízení takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doplněnou stěžovatelem na výzvu Ústavního soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvádí, že rozhodnutí obecných soudů popírají čl. 1, čl. 2 odst. 1, 4, čl. 3, čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 1 odst. 5 Listiny. V souvislosti s tímto zásahem do svých práv navrhuje zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů.
Napadeným rozhodnutím okresního soudu byla nařízena exekuce podle § 44 odst. 2 zák.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal. Odvolací soud jeho odvolání odmítl.
Obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti je z převážné části argumentace týkající se rozhodnutí ve věci samé, která napadaným rozhodnutím o nařízení exekuce předcházela. Stěžovatel opakovaně a obsáhle kritizuje postup soudů i správních orgánů a dovozuje setrvalé porušování svých základních práv. Exekuční tituly, na jejichž základě byla napadaná rozhodnutí vydána, byly předmětem ústavní stížnosti sp.zn. IV.ÚS 632/02. Ústavní soud v tomto řízení neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Stěžovatelem zmiňovaný nález sp.zn. I.ÚS 433/01 se napadaných rozhodnutí netýká. Stěžovatel se ve své stížnosti rovněž dovolává nálezu sp.zn. III.ÚS 416/97 a tvrdí nepřiměřenost exekuce. Ani tato problematika s posuzovanou ústavní stížností nesouvisí, neboť soud v rozhodnutí vydaném podle § 44 exekučního řádu nestanoví způsob provedení exekuce a nemůže se tak dostat do konfliktu s ust. §§ 263, 264 o.s.ř.
S relevancí k napadaným rozhodnutím uplatňuje stěžovatel argumentaci založenou na údajném porušení jeho práva, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, a práva na právní pomoc. Vytýká soudu, že se nemohl před vydáním usnesení k návrhu na nařízení exekuce vyjádřit. Z toho dovozuje porušení práva na spravedlivé soudní řízení a účinný právní prostředek nápravy. Je evidentní, že stěžovatel mylně interpretuje právo na účinný právní prostředek nápravy, neboť řízení o výkon rozhodnutí není prostorem pro přezkum jemu předcházejících rozhodnutí ve věci samé.
Charakter a účel exekučního řízení určuje standardy ochrany práv účastníků tohoto řízení. Prvořadým zájmem je především rychlost, neboť o právech a povinnostech je již pravomocně rozhodnuto a exekuční řízení nastupuje až v momentě, kdy povinný dobrovolně neplní, co mu bylo rozhodnutím nalézacího soudu uloženo. Exekuční řízení tedy není prostorem pro další přezkum rozhodnutí nalézacího soudu nebo pro další diskusi účastníků, vzhledem k tomu, že jeho předmět již není sporný. Proto právní úprava vyžaduje nařízení jednání jen v určitých zákonem stanovených případech. Lze uzavřít, že rozhodnutí o nařízení exekuce není s to porušit základní práva, kterých se stěžovatel dovolává.
Ve vztahu k návrhu na zrušení v ústavní stížnosti označených právních norem odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu spojeného s touto stížností dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost odmítána, odpadá tím základní podmínka potřebná k projednání návrhu s ní spojeného, neboť opačný výklad by vedl k tomu, že aktivní legitimace k podání návrhu podle § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by se zcela nežádoucím způsobem rozšířila i na subjekty, které takové oprávnění nemají (srov. usnesení III. ÚS 101/95, publ. in. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22). Se stížností spojený návrh byl tudíž odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou, když navíc § 74 zákona o Ústavním soudu umožňuje úspěšně se domáhat zrušení pouze takových předpisů nebo jejich ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tomuto kritériu stěžovatelův návrh nevyhovuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a návrh s ní spojený byl pak odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu z důvodu uvedeného v § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Při odmítnutí podané ústavní stížnosti nepřichází v úvahu, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a zavázal Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku k náhradě nákladů, které stěžovateli v řízení před Ústavním soudem vzešly (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Vojen Güttler předseda senátu