Ústavní soud uzavírá, že se s uvedenými závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Vrchní soud v Olomouci vyhověl závěrům, vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04, přičemž mj. dostatečným způsobem reagoval na pochybení, kterého se ve svém předchozím rozsudku zrušeném citovaným nálezem Ústavního soudu, dopustil. Sama ústavní stížnost v podstatě spočívá v polemice s řádně zdůvodněnými právními názory obecného soudu, neboť stěžovatel své předchozí námitky proti postupu a závěrům obecných soudů opakoval i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle přesvědčení Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic zásadního vytknout. Zde je nutno připomenout - jak již Ústavní soud vícekrát vyslovil - že Ústavní soud reaguje kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivní, že je třeba dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není jeho úkolem zasahovat v rovině podústavních zákonů, resp. vyhledávat všechny možné, či spíše z hlediska stěžovatele subjektivně pociťované nedostatky v postupu orgánů veřejné moci a předmětné řízení, ve kterém nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, takto předělávat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud důvodnou ani žádost stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu