Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 114/2006 - 54, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, čj. 32 C 97/2005 - 47, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 114/2006 - 54, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, čj. 32 C 97/2005 - 47, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti. Označenými usneseními byla porušena její ústavní práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti podrobně vylíčila důvody, které ji vedly k podání žaloby na ochranu osobnosti proti žalovanému MUDr. J. K. a průběh řízení o její žádosti na osvobození od soudních poplatků. To skončilo tím, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2005, čj. 32 C 97/2005 - 47, jejímu návrhu na osvobození od soudního poplatku nevyhověl a k jejímu odvolání Vrchní soud v Praze zamítavé usnesení Městského soudu v Praze potvrdil usnesením ze dne 16. 2. 2006, čj. 1 Co 398/2005 - 38. Stěžovatelka tvrdí, že doložila odpovídajícími doklady, že není schopna uhradit vyměřený soudní poplatek a pokud by jí nebylo osvobození přiznáno, je takové rozhodnutí porušením jejího práva na přístup k soudu.
Z označených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelka navrhla zrušit, vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, čj. 32 C 97/2005 - 47, bylo v uvedené věci zastaveno řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou. Po jejím odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 114/2006 - 54, shora označené usnesení městského soudu potvrdil, protože Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek ani po výzvě soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka navrhla zrušení výše označených usnesení obecných soudů o zastavení řízení ve věci její žaloby na ochranu osobnosti. V ústavní stížnosti napadla i rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. V předmětné věci však Ústavní soud může přezkoumávat pouze ústavnost rozhodnutí, jejichž zrušení bylo ústavní stížností výslovně navrženo. Nemůže se tedy zabývat přezkumem rozhodnutí, jimiž došlo k zamítnutí osvobození od soudních poplatků, ani vlastním meritem věci, tj. zásahem do jejích osobnostních práv, což stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti rozsáhle zmiňuje.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. je povinností soudu určit poplatníkovi (v konkrétním případě stěžovatelce) lhůtu k zaplacení soudních poplatků. Pokud tak poplatník neučiní, je povinností soudu řízení zastavit. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanoveným postupem, podle zmíněného ustanovení Listiny, je mj. i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Splnění poplatkové povinnosti je tedy jedním ze základních předpokladů pro uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky musí respektovat každý, kdo se dovolává práva na soudní ochranu. Tato povinnost vyplývá i z ustanovení čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soud vázán zákonem, případně mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
V předmětné věci je nesporné, že stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek, a to ani po výzvě soudu. V takovém případě zákon ukládá obecnému soudu řízení zastavit. Rozhodnutí obecných soudů obou stupňů nejsou v rozporu ani se zákonem, ani s ústavním pořádkem. Ústavní soud tedy neshledal v přezkoumávané věci žádná porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu