Úvahy obecných soudů jeví se tedy Ústavnímu soudu jako správné, založené na tomu odpovídajících skutkových zjištěních, a nijak nevybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly určovací žalobu stěžovatele, neboť shledaly, že jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem nelze na základě zákona č. 172/1991 Sb. dovodit, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
V poslední řadě je pak třeba vypořádat se s tvrzením stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 Listiny. I zde Ústavní soud poukazuje na závěry shora uvedené stran nesplnění zákonných předpokladů pro přechod z majetku České republiky do majetku stěžovatele a jeho vlastnické právo k nim tedy dovodit nelze. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.