Jinak řečeno, motivací k přijetí této právní úpravy bylo mimo jiné uvést vnitrostátní právní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Přitom je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní právní úpravy deklaruje jeho existenci. Tento nárok, jak uvedeno shora, byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. či zákoně č. 58/1969 Sb.) umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury ESLP.
Jestliže tedy v daném případě obecné soudy dovodily, že stěžovateli nelze přiznat nárok na nemateriální újmu podle zákona č. 58/1969 Sb., jehož ustanovení § 20 odkazuje, pokud jde o rozsah škody, na ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, může být tento závěr sice v souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými ve shora citovaném nálezu pléna, neobstojí však ve světle pojetí náhrady škody, jež vyplývá z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který jsou obecné soudy povinny aplikovat přednostně před zákonem.
B.
Předchozí nález Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. I. ÚS 184/96 (uveřejněn jak uvedeno výše) jednoznačně stanovil, že je v rozporu s principem ne bis in idem, pokud byl stěžovatel za tentýž skutek stíhán a trestán dvakrát. Tento závěr je třeba vztáhnou též na situaci, pokud na zrušená pravomocná rozhodnutí bezprostředně navazovala další rozhodnutí týkající se stejného skutku, jimiž v příčinné souvislosti došlo k přeměně původně uloženého trestu. Bylo by v rozporu se smyslem výše citovaného nálezu Ústavního soudu, pokud by měla zůstat nedotčena rozhodnutí, která bezprostředně, tedy v přímé příčinné souvislosti, navazovala na rozhodnutí, jimiž byl porušen princip ne bis in idem, pokud tato rozhodnutí znamenala zostření původně uloženého trestu. To tím spíše, pokud na základě těchto skutečností došlo k omezení osobní svobody jednotlivce. Opačný přístup by vlastně znamenal pokračování v dvojím trestání stěžovatele, neboť původní trest by nebyl změněn nebýt dalšího trestního stíhání a jeho pravomocného odsouzení.
Pouze při respektování těchto východisek je v dané věci třeba provádět interpretaci ustanovení § 269 odst. 2 trestního řádu, pokud jde o vymezení rozsahu rozhodnutí, jež obsahově navazovala na rozhodnutí zrušená Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Jinak řečeno, za obsahově navazující rozhodnutí je třeba považovat rozhodnutí, která byla vydána v přímé příčinné souvislosti s existencí rozhodnutí, která byla posléze pro nezákonnost, resp. neústavnost zrušena. Jestliže důvod pro vydání rozhodnutí spočíval přímo v existenci rozhodnutí, byť vydaných v jiných řízeních, která byla posléze pro nezákonnost zrušena, je třeba takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí navazující.
V daném případě byl stěžovateli v prvním řízení pravomocně uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 6 měsíců. V následujícím řízení byl stěžovatel odsouzen pro stejný trestný čin a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 měsíců. Na toto pravomocné rozhodnutí časově i co do příčinné souvislosti navázalo usnesení Okresního soudu v Kolíně, z jehož odůvodnění je evidentní, že bylo vydáno v přímé souvislosti s druhým stěžovatelovým odsouzením. Bezprostředním důvodem pro přeměnu trestu byla existence dalších pravomocných rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání stejného trestného činu a nepodmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody. Jestliže tato rozhodnutí byla z důvodu porušení zásady ne bis in idem posléze výslovně zrušena, musí být tento závěr vztažen i na rozhodnutí o přeměně trestu, tedy usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91. Opačný závěr by v daném případě znamenal nedůsledné uplatnění principu ne bis in idem, neboť stěžovatel byl povinen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 6 měsíců vykonat pouze na základě dalšího trestního odsouzení.
Tento závěr byly obecné soudy povinny promítnout i do výkladu příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tak, aby se stěžovateli dostalo náhrady škody způsobené i výkonem tohoto trestu. V této souvislosti nelze akceptovat názor, podle kterého i kdyby mělo být postupováno podle § 1 odst. 1 tohoto zákona, nebyl by splněn základní předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody, totiž že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno. To z toho důvodu, že posouzení okruhu rozhodnutí zrušených v řízení o stížnosti pro porušení zákona závisí právě na shora uvedeném výkladu § 269 odst. 2 trestního řádu, neboť rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999 došlo výslovně i ke zrušení rozhodnutí obsahově navazujících na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992 sp. zn. 5 To 188/92 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992 sp. zn. 1 T 8/92, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla i tato rozhodnutí podkladu.
Jak uvedeno shora, v daném případě je třeba tento výklad provádět právě s ohledem na důvody, které vedly ke zrušení rozhodnutí o druhém stěžovatelově odsouzení. Výklad provedený obecnými soudy považuje Ústavní soud za výklad přemrštěně formalistický, a navíc za výklad, který míjí účel konečných trestněprávních rozhodnutí, a proto jej nelze akceptovat.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími, jimiž byl zamítnut nárok stěžovatele na náhradu škody vztahující se k výkonu trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, došlo k porušení základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
C.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran nepřiznání náhrady ušlého výdělku ve valorizované výši, Ústavní soud uvádí, že tuto otázku budou muset obecné soudy vyřešit v rámci rozhodování o náhradě imateriální škody. Při stanovení její výše bude nepochybně třeba přihlédnout i k době, po kterou byla výplata náhrady této škody stěžovateli odpírána, jakož i k tomu, že ze strany obecných soudů, a zejména pak Nejvyššího soudu při řešení stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele, docházelo k flagrantním pochybením, což mělo za následek významné prodloužení celkové doby řízení, které souvisí s podmínkami pro přiznání a skutečnou výplatu náhrady imateriální škody.
S ohledem na shora uvedené závěry o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.