Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem Jednoty 1628, Sokolov, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 9 To 124/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 1. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 9 To 124/2004, kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 2. 9. 2004, čj. 54 T 28/2003-1276, a znovu bylo rozhodnuto tak, že je stěžovatel vinen ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2002, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem, a poškozená M. V. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1389/2005. Z připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 28/2003, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Ještě před tím, než Ústavní soud může přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány zákonné podmínky jejího projednání.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně, přestože řízení bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu. Po uvážení této skutečnosti a s odkazem na svoji judikaturu (sp. zn. IV.ÚS 465/04, sp. zn. IV. ÚS 304/05) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc pojednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(dále jen "zákon")], a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 2006 Jiří Nykodým, v.r. soudce zpravodaj