Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 40 Cad 100/2004-24, spojené s návrhem na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se o d m í t á .
II. Návrh na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých práv, garantovaných čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2004 č. j. OSV/odvol./6/04/Bej, jako nepřípustná s ohledem na ustanovení § 56c písm. a) zák. č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, (dále jen "zák. č. 114/1988 Sb."), podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle § 34 odst. 1 písm. a) až e). Stěžovatelka se proto domáhá rovněž zrušení citovaného ustanovení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb. a s ohledem na své sociální poměry též náhrady nákladů zastupování.
Ústavní soud poté, co stěžovatelka k jeho výzvě upravila stížnostní návrh tak, aby odpovídal skutkovým tvrzením, přezkoumal podanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný, a nemůže se jím proto zabývat meritorně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podat pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy krajský soud odmítl její žalobu, jak je popsáno výše. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení výslovně poučena, že proti němu lze podat kasační stížnost, v jaké lhůtě, z jakých důvodů a ke kterému soudu. Ač řádně poučena, kasační stížnost nepodala, což je z textu ústavní stížnosti zřejmé. Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněna. Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, který jedině výjimečně umožňuje přezkoumat ústavní stížnost, aniž by byla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky. Stěžovatelka jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto tento návrh, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí s ohledem na její sociální poměry byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi řízení.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
Stanislav Balík v. r. předseda senátu