Institut předstíraného převodu věci jakožto součást operativně pátracích prostředků Policie České republiky byl zahrnut do zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zákonem č. 152/1995 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1995. Podle ustanovení § 34c zákona o Policii České republiky v tehdejším znění se předstíraným převodem rozumělo předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné. Zákon o Policii České republiky nestanovil žádné další zákonné podmínky či omezení pro užití tohoto prostředku.
Tento institut byl ze zákona o Polici České republiky vypuštěn novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Tato novela současně převzala v modifikované podobě úpravu používání operativně pátracích prostředků, tedy i úpravu institutu předstíraného převodu věci (§ 158c trestního řádu). Odlišujícím rysem nové právní úpravy, která je součástí trestního řádu, je zajištění účasti státního zástupce na předstíraném převodu věci. Podle ustanovení § 158c trestního řádu lze předstíraný převod uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, které je třeba udělit předem nebo dodatečně nejpozději do 48 hodin od provedení převodu.
Jinak řečeno, v daném případě měla policie v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit, neboť taková pravomoc jí byla svěřena shora uvedeným ustanovením zákona o Policii České republiky. Nelze tedy akceptovat výhradu stěžovatele, že by příslušníci policie použitím tohoto operativně pátracího prostředku jednali mimo pravomoci Policie České republiky. Na druhou stranu to však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel, tedy že užití tohoto prostředku nesloužilo k usvědčení stěžovatele a zadržení padělaných bankovek, které přechovával již před prvním kontaktem s příslušníky policie, nýbrž že stěžovatel byl aktivně policisty vyprovokován k opatření padělaných bankovek. Jinak řečeno, že si padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky policie.
Ústavní soud je přesvědčen, že především z důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy policie navázala za účelem převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je nepřípustné.
To proto, že samotné kautely spravedlivého procesu vyžadují, aby se jednotlivci dostalo dostatečných garancí, že se nejednalo o zneužití pravomoci ze strany veřejné moci. Výkon takové pravomoci proto předpokládá kontrolu ze strany dalších orgánů mimo složky Policie České republiky. Tato kontrola totiž současně garantuje právě to, že se jedná skutečně o prostředek sledující rozkrytí trestné činnosti, nikoliv prostředek policejní provokace ke spáchání trestné činnosti. Požadavek takové garance ostatně vyplývá i ze shora citovaného rozsudku ESLP (Teixeira de Castro v. Portugalsko). Jinak řečeno, v daném případě by případná kontrola a souhlas jiných orgánů umožnily rozptýlit i pochybnosti o tom, zda se činnost příslušníků policie skutečně omezila pouze na vylákání falešných bankovek od stěžovatele, který si je opatřil a měl v držení ještě před prvním kontaktem s policisty.
B) Dále se Ústavní soud soustředil na posouzení užití výpovědí těchto policistů vyslechnutých v postavení utajených svědků.
Jak vyplynulo ze shora citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, výslech policistů pod utajením může být odůvodněn ochranou jich samých, příslušníků jejich rodin či zájmem na tom, aby tyto osoby mohly nadále působit při odhalování závažné či organizované trestné činnosti. Prosazení tohoto zájmu na úkor práv obhajoby však musí splňovat princip proporcionality.
Z toho je zřejmé, že v případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, nýbrž je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality. Podle Ústavního soudu je navíc třeba důvody legitimující použití výpovědi policisty jako utajeného svědka a tedy konečně i samotnou otázku přiměřenosti vztahu mezi tímto důvodem a omezením práv obhajoby posuzovat velmi obezřetně tam, kde vyslýchaní utajení svědci se jako policisté v určité formě účastnili na průběhu skutkového děje a kde může vzniknout pochybnost o tom, zda se tato ingerence omezila pouze na odhalení existující trestné činnosti, tedy toho, že obviněný si sám ze svého vlastního popudu opatřil a přechovával příslušné věci, nebo šlo o vyprovokování obviněného, kdy si obviněný opatřil věc a měl ji v držení pouze na základě poptávání policie a za účelem jejího převodu příslušníkům policie.
Taková úvaha orgánů činných v trestním řízení však v dané věci zcela absentuje. Z protokolů o výsleších těchto svědků v přípravném řízení a z protokolů z hlavního líčení pouze vyplývá, že vyšetřovatel a obecné soudy akceptovali důvody uváděné svědky (obavy z ohrožení života a zdraví), aniž by je blíže zkoumali a akceptaci výpovědi v utajení zdůvodnili. Takový postup, zejména obecných soudů, činí tuto otázku vlastně nepřezkoumatelnou, pokud ani ze spisu, ani z rozhodnutí soudů nejsou seznatelné důvody, které vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o nutnosti výslechu svědků jakožto svědků utajených.
Pokud však již obecné soudy akceptovaly důvody uváděné svědky samotnými a provedly důkaz výslechem utajených svědků, měly dále při hodnocení důkazů vážit, zda se stěžovateli dostalo dodatečných záruk kompenzujících omezení práv obhajoby i v rovině hodnocení důkazů (srov. shora citovaný nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 499/04a rozhodnutí ESLP ve věci Krasniki v. Česká republika a Kok v. Nizozemsko). Jde-li o zjišťování skutkového děje, nelze připustit, aby výpovědi utajených svědků a z nich vyplývající skutečnosti zůstaly osamoceny, a to i tehdy, pokud by tyto výpovědi byly obsahově totožné.
Požadavek důkazní kompenzace je však v daném případě o to zásadnější, neboť to byli samotní policisté, kteří se formou předstíraného převodu věci bezprostředně podíleli na průběhu skutkového děje, a to navíc za podmínek, kdy právní řád neobsahoval žádnou další kontrolu použití operativně pátracího prostředku (viz shora).
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že vedle výpovědí utajených svědků byly provedeny i listinné důkazy. Z posudku ČNB vyplynulo, že bankovky zadržené po zásahu policie jsou padělky. Fotodokumentace opatřená po zásahu policie pak dokládá situaci na místě zásahu samém. Z prohlášení K. banky vyplývá skutečnost, že stěžovatel v průběhu května 2001 nenavštívil bezpečnostní schránku v pobočce této banky. Pokud jde o určení okamžiku, kdy byl stěžovatel kontaktován policisty, ten vyplývá toliko ze svědeckých výpovědí policistů. Neexistují výpisy telefonních hovorů policistů se stěžovatelem, které by mohly jednoznačně určit okamžik, kdy byl stěžovatel poprvé kontaktován, neexistuje obrazový záznam z průběhu policejního zásahu. V řízení pak nebyly provedeny důkazy v podobě vnitřních záznamů zainteresovaných útvarů policie, z nichž by vyplynuly další okolnosti jednání příslušných policistů.
Lze tedy konstatovat, že v tomto směru neexistují vedle svědeckých výpovědí policistů žádné další důkazy, které by dokládaly okamžik prvního kontaktu policie se stěžovatelem a které by rozptýlily zejména pochybnosti o tom, že při použití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraného převodu věci nedošlo ke zneužití tohoto prostředku ze strany příslušníků policie. Listinné důkazy v podobě úředních záznamů vyhotovených policisty - utajenými svědky pak nelze považovat vedle svědeckých výpovědí za samostatné a svébytné důkazy. Formálně jsou sice opatřeny razítky Policie České republiky, nicméně co do obsahu se jedná opět "pouze" o tlumočení skutkových okolností stejnými utajenými svědky, kteří byli v řízení vyslýcháni. Tyto důkazy nelze považovat za kompenzaci ve shora uvedeném smyslu.
Výpovědi stěžovatele a dalších spoluobviněných pak rovněž nemohou sloužit jako kompenzace omezení obhajovacích práv v podobě užití výpovědí utajených svědků, neboť nemohou být z řady důvodů srovnávány s jinými usvědčujícími důkazy, které je povinna předkládat obžaloba.
Jinak řečeno k omezení práv obhajoby v důsledku výslechu anonymních svědků tak v daném případě přistoupilo ještě další omezení, spočívající v absenci jakékoliv garance veřejné moci, že jednání příslušníků policie nepředstavovalo excesivní použití takového prostředku ve smyslu vyprovokování k trestné činnosti či iniciace trestné činnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že kombinace těchto skutečností ve svém komplexu učinila řízení a rozhodnutí, jež z řízení vzešla, rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces, které je na úrovni ústavního pořádku České republiky garantováno jak čl. 36 odst. 1 Listiny, tak čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky byl vysloven trest odnětí svobody, tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo v konečném důsledku napadenými rozhodnutími především k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, čl. 8 odst. 1 Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věcisp. zn. IV. ÚS 767/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 81).
S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
S výrokem a s částí odůvodnění nálezusp. zn. III. ÚS 291/03nesouhlasím a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
Kasační nález Ústavního soudu je, stručně řečeno, založen na dvou hlavních důvodech:
1. První z těchto důvodů je v nálezu formulován tak, že obecným soudům se prý v trestním řízení, které vedlo k pravomocnému odsouzení stěžovatele, nepodařilo "vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití" operativně pátracího prostředku - předstíraného převodu věci (v daném případě prodeje falešných zahraničních peněz). Pochybnosti prý existují o okamžiku, kdy Policie České republiky "navázala za účelem převodu první kontakt se stěžovatelem", takže prý nelze vyloučit oprávněnost námitek stěžovatele, že "byl aktivně policisty vyprovokován k opatření padělaných bankovek ..., jinak řečeno, že si padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky Policie ČR".
Domnívám se, že tyto závěry, vyslovené v nálezu, nemají dostatečnou oporu v dokazování a ve skutkových zjištěních učiněných v trestním řízení, a ani sám Ústavní soud neprovedl v tomto směru žádné dokazování, které by ho k vysloveným závěrům opravňovalo. Proto mně v nálezu vyslovená ústavněprávní argumentace nepřesvědčuje o správnosti výroku nálezu.
V posuzovaném případě dospěly orgány činné v trestním řízení k odůvodněnému závěru, že to byl sám obviněný, kdo si spontánně opatřil a přechovával padělané peníze a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Usoudily tudíž, že nebyla použita nepřípustná policejní provokace, spočívající v tom, že policie by svedla obviněného k opatření si a přechovávání padělaných peněz. Pro vyvození takového závěru shromáždily a provedly orgány činné v trestním řízení všechny pro ně dostupné důkazy.
Opřely se jednak o výslech utajeného svědka "Č.", který uvedl, že padělané peníze přechovával obviněný J. T. (vystupující pod přezdívkou "Čína"), již v okamžiku, kdy se o tomto podezření on, jako policista kriminální služby, dozvěděl. Tuto skutečnost se policista "Č." dozvěděl od "cikána, který se mu představil jménem Ivan", počátkem května 2001 (č. l. 293 a násl., č. l. 108 trestního spisu). Teprve na základě této informace, tedy v době, kdy již samotným přechováváním padělaných peněz byl trestný čin dokonán, začala kriminální služba podnikat další kroky ke kontaktování obviněného, došlo k uskutečnění předstíraného převodu peněz a k následnému zadržení obviněného.
Fakt spontánního opatření si a přechovávání peněz potvrdil dále ve své výpovědi v přípravném řízení (po řádném poučení a za přítomnosti své obhájkyně dr. Č.) sám obviněný, který uvedl, že peníze zakoupil počátkem měsíce května od blíže neidentifikovaného Rusa Volodi. Obviněný sám uvádí, že teprve za několik dnů poté, co marky zakoupil, byl telefonicky kontaktován zájemcem o koupi peněz a teprve poté proběhla policejní akce, při níž byl při předávání peněz zadržen (č. l. 195 a násl. trestního spisu).
Je skutečností, že obviněný v pozdějších fázích soudního řízení svou výpověď změnil a posléze vystoupil s tvrzením (uplatněným i v ústavní stížnosti), že byl od počátku k trestné činnosti vyprovokován policií. Naznačuje tím tu eventualitu, že i samotné opatření peněz obviněným zinscenovala policie.
Orgány činné v trestním řízení (na rozdíl od Ústavního soudu) prováděly bezprostřední dokazování, osobně slyšely (za účasti obviněného a obhájce) svědky a obviněné a poté provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu zhodnotily (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Verzi o údajné policejní provokaci, vznesenou obviněným dodatečně, vyhodnotily jako účelovou a zjevně vykonstruovanou samotným obviněným, a proto nepokládaly za potřebné ji dalšími důkazy vyvracet. Je všeobecně známou skutečností, že neexistenci určité tvrzené skutečnosti (v daném případě neexistenci tvrzené policejní provokace) je možno zcela korektně a podle všech pravidel logického usuzování spolehlivě vyvrátit důkazem opaku (v daném případě důkazem o tom, že to byl sám obviněný, kdo si peníze opatřil a přechovával). Orgány činné v trestním řízení se při svých úvahách o hodnocení důkazů nedopustily žádného excesu, který by měl ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud v kasačním nálezu stěžovatelem předestřenou eventualitu, že si obviněný "padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky Policie ČR", pokládá za možnou a požaduje, aby obecné soudy toto podezření rozptýlily. Domnívám se, že tímto požadavkem Ústavní soud klade před orgány činné v trestním řízení obtížně splnitelný, ne-li nemožný úkol.
Je notoricky známou skutečností, že tzv. "teoreticky možných verzí případu" (tj. verzí, jejichž existenci hypoteticky připouštějí pravidla formální logiky), je zpravidla ohromné množství. Beletristickým příkladem takové teoreticky možné verze je známé vyústění detektivních románů, že "vrahem je zahradník"; taková verze je sice literárně efektní, ale naprosto nevystihuje realitu skutečné kriminality. Klást na orgány činné v trestním řízení požadavek, aby v každé jednotlivé trestní kauze se zabývaly všemi myslitelnými verzemi případu, by znamenalo naprosto nesplnitelný úkol, jehož prosazování by zcela paralyzovalo práci policie a trestní justice. Empiricky ověřená zkušenost prokazuje, že pro nalezení "skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí" (srov. ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu), postačuje prověřovat reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti a zobecnitelné empirické skutečnosti. Uvedené úvahy platí zejména pro situace, kdy předkládané verze jsou obviněným prezentovány až v pozdějších stadiích trestního řízení, tyto verze jsou vnitřně rozporné a odporují zdravému rozumu. Jinak řečeno: Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§ 2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku.
Takové pojetí odpovídá principu objektivní (nebo materiální) pravdy, zakotvenému v citovaném ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, jak je také tradičně traktován v české (i zahraniční) procesualistické a kriminalistické literatuře.
Stěžovatelem předestíraná verze, podle níž by to měla být policie, která ho aktivně vyprovokovala k opatření si padělaných peněz, je podle mých zkušeností z oboru policejní práce, kriminalistiky a trestního řízení zcela vykonstruovaná. Potírání penězokazectví a ochrana národních a zahraničních peněz před paděláním jsou upraveny přísnými mezinárodními smlouvami, které policejní sbory ve všech demokratických státech, včetně české policie, musí striktně dodržovat. Ve standardní kriminalistické praxi je zcela nepředstavitelné, aby sama policie ohrožovala regulérní oběh cizí měny (v tomto případě německé marky) např. tím, že by sama uvedla do oběhu padělané peníze nebo že by k jejich oběhu, který by sama nemohla mít nepřetržitě pod kontrolou, dávala jakýkoli impuls. K závěru, že by právě v tomto případě policie takto nestandardně postupovala, není dán žádný rozumný důvod.
Ústavní soud v odůvodnění nálezu zcela správně neuznal stěžovatelovu námitku o údajné nezákonnosti předstíraného převodu, ke kterému v daném případě nedal předchozí písemné povolení státní zástupce (v té době platná právní úprava obsažená v § 34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, takové povolení nevyžadovala a toto povolení bylo zavedeno až novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, tedy po inkriminované době). Nesouhlasím však s navazující úvahou vyslovenou Ústavním soudem, že to prý "... neznamená, že tato pravomoc (rozuměj pravomoc Policie České republiky - pozn. J. M.) nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel". Toto tvrzení nepokládám za korektní; je spekulativní, není opřeno o žádná fakta a postrádá jakoukoli argumentační schopnost. Stěží lze akceptovat názor, že libovolné podezření ze zneužití pravomoci policie, vyslovené obviněným, neopřené o žádná fakta, je důvodem k hypotetickým úvahám, že k takovému zneužití mohlo skutečně dojít, a že každá taková úvaha poskytuje důvod ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.
2. Neztotožňuji se ani s druhým závěrem, vysloveným v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že obecné soudy prý pochybily při dokazování utajovanými svědky podle § 55 odst. 2 trestního řádu, protože prý:
a) "ani ze spisu, ani z rozhodnutí soudů nejsou seznatelné důvody, které vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o nutnosti výslechu svědků jakožto svědků utajených",
b) soudy nedostatečně zvážily, "zda se stěžovateli dostalo dodatečných záruk kompenzujících omezení práv obhajoby",
c) "výpovědi utajených svědků a z nich vyplývající skutečnosti zůstaly osamoceny", zejména "neexistují vedle svědeckých výpovědí policistů žádné další důkazy".
Ad a):
Z trestního spisu je patrné, že utajení svědci ve svých výpovědích uvádějí obavy, které naplňují důvody k utajení podle ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu:
Tak svědek "B." uvádí, že stěžovatelem "mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací" (č. l. 270v, 282v). Tento výrok je konkretizován v úředním záznamu ze dne 16. 5. 2001 reprodukováním výhrůžek pronesených stěžovatelem "že pokud ho podrazím, tak že si mě ,teplická mafie' najde a že on mi nechá ,prohnat hlavu kulkou'..." (č. l. 111).
Svědek "Č." uvedl, že pracuje u Policie České republiky jako operativní pracovník a jako takový "je vystaven nebezpečí ublížení na zdraví" (č. l. 293v).
Svědek "Z." uvedl, že mu "újma hrozí, ze strany obviněných mu bylo vyhrožováno fyzickým násilím" (č. l. 314v).
Český trestní řád nevyžaduje, aby o přiznání statusu utajeného svědka bylo rozhodováno usnesením; je však očividné, že v dané věci orgány činné v trestním řízení akceptovaly důvody uváděné svědky samotnými a ochranu svědkům utajením jejich identity poskytly.
Domnívám se, že s ohledem na výhružky a na charakter stíhané trestné činnosti (závažnost a skupinovost činu, recidiva stěžovatele) bylo správné, že orgány činné v trestním řízení braly obavy svědků vážně, a soudím, že poskytnutí anonymity bylo namístě.
Jen na okraj lze dodat, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva obstojí jako důvod pro utajení svědka - policisty i potřeba jeho použitelnosti pro další tajné operace. V podmínkách malého státu, jako je Česká republika, by funkčnost některých speciálních útvarů kriminální policie byla znemožněna, pokud by totožnost policistů byla vždy nebo ve větším rozsahu zveřejňována. Byť český trestní řád tuto další eventualitu v § 55 odst. 2 trestního řádu výslovně nezmiňuje, z hlediska ústavněprávní argumentace není ani tento aspekt bezvýznamný.
Ad b):
Lze zajisté souhlasit s nespornou tezí, že procesní institut utajeného svědka vždy více či méně omezuje právo obviněného "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě", zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při kolizi tohoto práva s jinými významnými hodnotami (ochranou bezpečnosti ohroženého svědka, zájmem na potírání nebezpečné kriminality) lze však toto právo přiměřeně omezit a nevýhodu obviněného kompenzovat vhodnými procesními opatřeními.
V daném případě byl výslech utajených svědků prováděn bezprostředně v soudní síni při hlavním líčení, v přítomnosti obviněných a jejich obhájců, kteří mohli klást svědkům otázky (čehož v hojné míře využili). Byl tedy umožněn bezprostřední kontakt soudu a všech procesních stran s anonymními svědky, soud, obvinění a obhájci si mohli učinit bezprostřední úsudek o způsobu, jak byly výpovědi podány, a mohli se zapojit do výslechu. Je skutečností, že v některých jiných případech je výslech utajených svědků prováděn v podmínkách, které jsou pro obviněného ještě nevýhodnější než v tomto případě (utajení svědci např. nejsou přítomni v jednací síni, výpověď a kladené otázky jsou do soudní síně přenášeny technickým zařízením apod.), a přesto jsou takové výpovědi pokládány českými soudy i Evropským soudem pro lidská práva za přípustné a vyhodnoceny jako věrohodné.
Bez významu pro hodnocení věrohodnosti utajených svědků nemůže, podle mého názoru, zůstat ani skutečnost, že (na rozdíl od jiných případů, kdy jako anonymní svědci vystupují osoby spolupracující s policií a pocházející z kriminálního prostředí) v daném případě byli utajenými svědky příslušníci Policie České republiky, tedy osoby podléhající služebnímu dozoru a podrobené vyššímu stupni právní a profesní odpovědnosti. Ostatně obecné soudy měly příležitost přesvědčit se o skutečné identitě utajených svědků - policistů a prověřovat jejich věrohodnost, jak to umožňuje ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu.
Ad c):
Nesouhlasím s tvrzením, že odsouzení stěžovatele není opřeno o žádné jiné důkazy mimo svědecké výpovědi policistů.
Jak jsem zmínil výše, obecné soudy opřely svůj závěr o vině mj. také o výpověď obviněného - stěžovatele, učiněnou v různých fázích trestního řízení. Z nich zejména výpověď složená v přípravném řízení dne 27. 9. 2001 (č. l. 195 a násl.) obsahuje skutečnosti, které podle mého názoru svědčí o vině obviněného. Soudy se v průběhu soudního řízení pečlivě zabývaly hodnocením všech výpovědí obviněného, a pokud neuvěřily později složeným výpovědím, v nichž obviněný svou vinu popíral a předkládal jiné verze případu, jsou jejich závěry přesvědčivě zdůvodněny.
Zásadně pak nesouhlasím s tvrzením obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že výpovědi stěžovatele a dalších spoluobviněných prý "nemohou být z řady důvodů srovnávány s jinými usvědčujícími důkazy, které je povinna předkládat obžaloba". Takové tvrzení se ocitá ve zřejmém rozporu se zásadami českého trestního řízení: Ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) vyplývá, že soudy musí hodnotit všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Výpověď obviněného není na jedné straně nijak privilegována a nemá žádnou apriorně vyšší důkazní sílu, na druhé straně však není ve vztahu k jiným důkazům nijak co do své důkazní hodnoty diskvalifikována. Bylo tedy zcela správné, že obecné soudy k této výpovědi přihlédly a přiznaly jí odpovídající důkazní váhu.
Nelze podle mého názoru přehlédnout ani tu skutečnost, že některé elementy spáchání skutku trestného činu byly v trestním řízení prokazovány i jinými důkazními prostředky (výpověďmi spoluobviněných, listinnými a věcnými důkazy).
Domnívám se, že obecné soudy dostály své povinnosti zjistit "skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí", jak jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu.
Jsem přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími a průběhem trestního řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížnost stěžovatele J. T. měla být zcela zamítnuta.