Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem v Mladé Boleslavi, Smetanova 726, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. března 2006, čj. 18 Co 157/2006-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04, který prý obecné soudy nerespektovaly, a zbavily jej jako soudního exekutora práva na náhradu nákladů exekuce proti oběma účastníkům exekučního řízení.
O návrhu stěžovatele na vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednávání a rozhodování dané věci Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 1. listopadu 2006 tak, že uvedený soudce vyloučen není.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci rozhodl krajský soud tak, že potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi, podle něhož povinný v exekučním řízení je povinen zaplatit stěžovateli, jako soudnímu exekutorovi, náklady exekuce. Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení též proti oprávněné. Ústavní soud k tomu toliko konstatuje, že podle jeho judikatury žádné obdobné základní právo soudního exekutora neexistuje. V tomto Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06 ze dne 12. září 2006 (viz www.judikatura.cz). Nutno odlišit, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný, a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů řízení proti oprávněné jen tehdy, bylo-li by možno oprávněné při zahájení exekučního řízení přičítat nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz citovaná judikatura). Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006