III. ÚS 570/05
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. B. a 2. R. D., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005, sp. zn. 3 UL 21/2005 a 3 UL 18/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005 (3 UL 21/2005-6) a usnesení téhož soudu ze dne 14. září 2005 (3 UL 18/2005-7) a tvrdili, že jimi byl porušen čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005 (3 UL 21/2005-6) byl zamítnut návrh 1. stěžovatelky ze dne 26. srpna 2005 na určení lhůty k provedení procesního úkonu - rozhodnutí o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného v trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 19/2001.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005 (3 UL 18/2005-7) byl zamítnut návrh 2. stěžovatele ze dne 26. srpna 2005 na určení lhůty k provedení procesního úkonu - rozhodnutí o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného v trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 19/2001.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí - stručně shrnuto - že vyhověli požadavkům zákona. Odmítají požadavky předsedy senátu na doložení toho, že skutečně odměnu a náklady zmocněnce, účtované podle advokátního tarifu, v plné výši uhradili. Stěžovatelé se domnívají, že je soud svými požadavky šikanuje. Uvádí, že nepodávají ústavní stížnost proti nesprávnému rozhodnutí o konkrétním požadavku na náhradu nákladů spojených s trestním řízením a uplatněním náhrady škody, ale pouze proti nečinnosti krajského soudu. Stěžovatelé proto navrhují zrušit napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena. Současně požadují nahradit náklady spojené s řízením o ústavní stížnosti.
Ústavní soud posoudil společnou ústavní stížnost stěžovatelů tak, že ústavní stížnost 1. stěžovatelky směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005 (3 UL 21/2005-6) a ústavní stížnost 2. stěžovatele směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2005 (3 UL 18/2005-7).
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 19/2001 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelé svou ústavní stížností usilují. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Zamítavý výrok o návrzích stěžovatelů ze strany Vrchního soudu v Olomouci byl založen na skutečnosti, že předseda senátu Krajského soudu v Ostravě vyzval dne 11. května 2005 (č. l. 2671) jejich zmocněnce JUDr. Šťastného k doplnění podkladů potřebných k rozhodnutí o nárocích poškozeného ve smyslu § 154 odst. 1 tr. ř. a tato výzva doposud zůstala bez odezvy. V uvedené výzvě bylo jmenovanému zmocněnci rovněž sděleno, že náhrada nákladů zmocněnce poškozeného se řídí totožnými kritérii jako u obhájce. Uplatněné návrhy stěžovatelů na náhradu nákladů, v nichž náhrada byla vypočtena podle kritérií běžných v občanskoprávním řízení, nebylo možné akceptovat. Z připojeného spisu krajského soudu však plyne, že namísto doplnění návrhů na náhradu nákladů ve smyslu uvedeného poučení byly podány návrhy na určení lhůty pro rozhodnutí o návrzích na náhradu nákladů podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že nečinností krajského soudu dochází k neodůvodněným průtahům v řízení.
Ústavní soud se ve shodě s názorem Vrchního soudu v Olomouci domnívá, že až budou návrhy stěžovatelů na náhradu nákladů upraveny ve shora uvedených intencích, budou vytvořeny podmínky pro to, aby krajský soud mohl o těchto návrzích na náhradu nákladů poškozených v souladu se zákonem rozhodnout, jak již rozhodl krajský soud o řádně podaných návrzích jiných poškozených (viz např. jeho usnesení ze dne 15. února 2005 - 54 T 19/2001-2645). V dané věci tedy nedochází ze strany Krajského soudu v Ostravě k neodůvodněným průtahům v řízení.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů; jejich ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2006