III. ÚS 606/05
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem v Šumperku, Slovanská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 15 Co 175/2005, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004, sp. zn. 15 C 222/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i co do dalších náležitostí byla podána v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 (15 Co 175/2005-87) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004 (15 C 222/2004-68) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, jakož i právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 (15 Co 175/2005-87) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004 (15 C 222/2004-68), kterým okresní soud zamítl žalobu stěžovatele (vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy), jíž se domáhal po žalovaném (Československá obchodní banka, a. s.) zaplacení částky 12 125 Kč s přísl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí - stručně shrnuto - že obecné soudy nesprávně posoudily neplatnost nájemní smlouvy vztahující se k domu na ul. Kostelní v Mohelnici. Podle názoru stěžovatele formalistický výklad ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, provedený obecnými soudy, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k stěžovatelovým tvrzením v ústavní stížnosti se sluší konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že se ve věci rozhodující obecné soudy (Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Olomouci) řádně vypořádaly s tím, proč je smlouva o užívání nebytových prostor, o jejíž existenci stěžovatel svůj nárok na žalované plnění opíral, absolutně neplatná; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto označeným obecným soudům nic vytknout.
V dané věci lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 605/05, jímž byla ústavní stížnost stejného stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost za stejného skutkového stavu věci.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva ve stěžovatelově věci porušena nebyla, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2006