Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky byl vysloven trest odnětí svobody, tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo v konečném důsledku napadenými rozhodnutími především k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, čl. 8 odst. 1 Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 767/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 81).
S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.