Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 11 Tvo 16/2006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, č. j. 11 To 77/2006-9040, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, č. j. 11 To 77/2006-9040, bylo stanoveno, že se žádost stěžovatele o propuštění na svobodu dle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zamítá a dále, že se nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 5 000 000 Kč, nabídka převzetí záruky A. G., manželkou stěžovatele, nabídnutý písemný slib ani návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 11 Tvo 16/2006, pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné odůvodnění a že domněnky, vyslovené obecnými soudy, nemohou v žádném případě naplnit tvrzený vazební důvod. V nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí spatřoval stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, č. j. 3 T 13/2004-8734, shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 11 To 77/2006-9091, byla odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni zamítnuta. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 T 13/2004-9161, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2006, pak bylo rozhodnuto o započtení vazby stěžovatele do trestu odnětí svobody.
Za daného stavu, kdy se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, by případné zrušení napadených vazebních rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody a jiných práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl, neboť stěžovatel se již ve vazbě nenachází (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, usnesení č. 56, str. 315 a násl.). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu