31. Pokud napadená vyhláška v čl. 10 odst. 4 ukládá přepravci stavebního odpadu povinnost neprodleně odstranit znečištění komunikace, dojde-li v průběhu přepravy k úniku stavebního odpadu, jedná se o problematiku již upravenou ustanovením § 47 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého se přestupku se dopustí ten, kdo znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství, a dále ustanovením § 28 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že při znečištění dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí nebo může způsobit závady ve sjízdnosti nebo schůdnosti, musí ten, kdo znečištění způsobil, je bez průtahů odstranit a uvést tuto pozemní komunikaci do původního stavu. Znečištění nebo poškození dálnice, silnice nebo místní komunikace, její součásti nebo příslušenství je také přestupkem ve smyslu § 42a odst. 1 písm. l) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Obci tedy nepřísluší tyto právní vztahy, které jsou již předmětem zákonné úpravy, normovat.
32. Jak již judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 16/02, uveřejněném pod č. 556/2002 Sb., je materie obsažená v zákoně o odpadech zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak, než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy.
33. Poněvadž již ze zjištěného plyne, že napadená vyhláška neobstojí ani z hlediska přezkoumání otázky, zda se obec při jejím vydání nepohybovala ultra vires z hlediska zneužití zákonem obci svěřené působnosti, nebylo již nutno přezkoumávat její obsah z hlediska nerozumnosti.
34. Ústavní soud tedy konstatuje, že ustanovení čl. 3 písm. g), čl. 5 písm. d), h) a j), čl. 6 písm. b), c), část ustanovení čl. 6 písm. d) znějící "zajistí, aby sběrné nádoby nezpůsobovaly hygienické závady, neomezovaly ani neohrožovaly bezpečnost silničního provozu ani bezpečnost chodců", čl. 7 písm. a), čl. 8, čl. 9 a čl. 10 odst. 4 obecně závazné vyhlášky města Mariánské Lázně č. 3/2000, kterou se stanoví systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem (vyhláška o odpadech), jsou v rozporu jak s citovanými ustanoveními Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, tak zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
35. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyhověl návrhu ministra vnitra a napadená ustanovení čl. 3 písm. g), čl. 5 písm. d), h) a j), čl. 6 písm. b), c), část ustanovení čl. 6 písm. d) znějící "zajistí, aby sběrné nádoby nezpůsobovaly hygienické závady, neomezovaly ani neohrožovaly bezpečnost silničního provozu ani bezpečnost chodců", čl. 7 písm. a), čl. 8, čl. 9 a čl. 10 odst. 4 obecně závazné vyhlášky města Mariánské Lázně č. 3/2000, kterou se stanoví systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a systém nakládání se stavebním odpadem (vyhláška o odpadech), podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
36. Protože navrhovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, město Mariánské Lázně se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřilo (přičemž bylo Ústavním soudem upozorněno, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má soud v souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu soudu nemá námitek) a dále vzhledem k tomu, že projednávaná právní problematika i všechny skutkové okolnosti případu byly dostatečně zřejmé z listinných podkladů, a protože se od ústního jednání nedalo očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil.