Řízení o kontrole norem je v ústavním soudnictví České republiky koncipováno dle rakouského modelu tak, jak se tento model utvořil pod vlivem idejí Hanse Kelsena. Ústavní soud v něm představuje orgán ochrany ústavnosti, tzv. negativního zákonodárce, jenž disponuje derogační pravomocí, tj. pravomocí rušit zákony a jejich jednotlivá ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem s účinky ex nunc (čili s účinky pro budoucnost). Pro posouzení ústavnosti zákonů, jež obsahují tzv. normy opatření, čili zákony, jež došly naplnění v jednom časovém okamžiku, Ústavní soud právním názorem obsaženým v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 5/98(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usn. č. 32), potvrzeným pak nálezemsp. zn. III. ÚS 288/04(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 132), konstatoval: „Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanovuje právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i veškeré restituční zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým zákonodárcem, a nikoli Ústavním soudem.“.
Platí-li dané konstatování pro normu opatření, mělo by z pohledu ústavní maximy zákazu retroaktivity (čl. 1 odst. 1 Ústavy) platit o to více pro posuzování ústavnosti již neplatných právních předpisů.
Ilustrací uvedené teze je ustanovení § 154 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož v případech, ve kterých rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. Bude-li obecný soud tudíž v rámci řízení o tzv. určovací žalobě posuzovat vznik určitého soukromoprávního vztahu v roce 1947, bude přitom aplikovat relevantní ustanovení obecného zákoníku občanského. Jevila-li by se mu tato ustanovení z pohledu stávajícího ústavního pořádku rozporná, pak ve smyslu nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/2000by přerušil řízení a postupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Vyhověl-li by poté Ústavní soud, předpokládejme akademickým výrokem, návrhu obecného soudu na kontrolu norem, pak by takovýto postup nutně nesl znaky pravé retroaktivity (k pojmu pravé retroaktivity viz E. Tilsch, Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75–78, A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 111, A. Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800, L. Tichý, K časové působnosti novely občanského zákoníku, Právník, č. 12, 1984, s. 1104, z judikatury Ústavního soudu pak zejména nálezsp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Ústava Rakouské republiky v čl. 140 odst. 4, odst. 7 připouští možnost akademického výroku Ústavního soudu o protiústavnosti již zrušeného zákona, nicméně možnost „nového“ posouzení předchozích skutkových jednání předpokládá toliko u případů, které zavdaly podnět k řízení o kontrole norem, jež vyústila do derogačního (nikoli však akademického) výroku. Ostatně, obdobně ve své judikatuře postupuje i Ústavní soud České republiky (viz nálezysp. zn. I. ÚS 102/2000,sp. zn. I. ÚS 738/2000,sp. zn. IV. ÚS 582/02,sp. zn. III. ÚS 569/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nálezy č. 179 a č. 180; svazek 32, nález č. 30; svazek 33. nález č. 87).
Neomezená aplikace postupu založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy obsažená v nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeného nálezem Pl. ÚS 42/03, vykazuje tudíž znaky pravé retroaktivity, a je tedy rozporná s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy Ústavním soudem by bylo lze akceptovat ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2.
3.Odlišné stanovisko soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma
Odlišné stanovisko je zaujímáno k části odůvodnění pod body 46 a 67.
Ustavní soud shledal ustanovení § 711 odst. 1 písm. g), h) občanského zákoníku ústavně souladnými, a to především s ohledem na existenci zvláštní právní úpravy nájmu bytů, která jako celek nemohla být v rámci projednávané věci posuzována. V bodě 67 je však připouštěna možnost, že při komplexním posouzení speciální právní úpravy nájmu bytů by ani napadená ustanovení nemusela být shledána ústavně souladnými.
Ústavní soud v důsledku nadměrně restriktivního výkladu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevyužil možnosti komplexního posouzení této zvláštní právní úpravy ve věcisp. zn. Pl. ÚS 20/05, proto odkazujeme na naše odlišná stanoviska, která byla v této věci rovněž zaujata.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
K většinovému rozhodnutí jsem si vyhradila odlišné stanovisko k jeho odůvodnění, a to proto, že setrvávám na názoru, který jsem uvedla ve svém odlišném stanovisku připojeném k nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 20/05. Dále mám za to, že v případě právní úpravy nájmu bytu nelze posuzovat jednotlivá ustanovení izolovaně, nýbrž toliko v kontextu celé zákonné úpravy této materie.
Pokud jsem nehlasovala pro zrušení napadeného ustanovení občanského zákoníku, pak jen proto, že jeho zrušením by se jen zhoršila již tak nevyvážená pozice pronajímatelů bytů.