25. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. jejich shrnutí např. v nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 8, nález č. 67, str. 163, 170 a násl.; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.) vyložil blíže obsah ústavního principu rovnosti. Nutno tedy zejména zopakovat, že se ztotožnil s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992sp. zn. Pl. ÚS 22/92(publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), podle kterého „je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“. Ústavní soud ČSFR tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z něj však kategorický závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod nelze ostatně vykládat izolovaně od dalších obecných čl. 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno je pojmout jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že ani základní chráněné hodnoty vyjmenované v čl. 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Ve věcisp. zn. Pl. ÚS 4/95(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 29, str. 209 a násl.; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.) Ústavní soud mj. konstatoval, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva.
26. Jak dále uvedl Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 15/02(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 29, nález č. 11, str. 79, 87 a násl.; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), ústavní zásada rovnosti v právech náleží k těm základním lidským právům, jež konstituují hodnotový řád moderních demokratických společností. Princip rovnosti je právně filozofickým postulátem, který je v rovině pozitivního práva garantován zákazem diskriminace. Rovnost není kategorií neměnnou, neboť prochází vývojem, který její obsah obzvláště v oblasti práv politických a sociálních výrazně poznamenává. Rovněž mezinárodní dokumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Zde lze doplnit, že Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech opakovaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria, (reasonable and objective criterions). Mezinárodní dokumenty a judikáty přitom často rozlišují formální rovnost (tj. rovné zacházení s formálně rovnými subjekty ve formálně stejných případech) a rovnost substantivní (tj. formálně nerovné zacházení s fakticky nerovnými subjekty, jež má kompenzovat právě tuto faktickou nerovnost a napomoci tak nastolení skutečné rovnosti mezi nimi). Posledně uvedený případ bývá označován za tzv. pozitivní diskriminaci, pokud se jím zavádí zvýhodněné zacházení se subjekty, které jsou fakticky výrazně znevýhodněny ve srovnání s jinými (preferential treatment). Prostředky zvýhodněného zacházení nejsou tedy zásadně v rozporu s právními principy rovnosti a zákazu diskriminace, pokud jejich uplatnění směřuje k odstranění faktické diskriminace mezi těmito subjekty. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení v právním řádu zakotví. Musí přitom dbát o to, aby byl zvýhodňující přístup založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát naopak k aktivním zásahům povinován – jelikož mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti – zákonodárce logicky disponuje mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní (srov. citovaný nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/02).
27. Pod zorným úhlem shora vyjádřených základních principů a již dříve přijatých závěrů Ústavního soudu tedy bylo nutno v daném případě posuzovat, zda právní úprava spočívající v napadených ustanoveních zákona o důchodovém pojištění a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení není projevem libovůle a rovněž zda jde o legitimní snahu o – svým způsobem odůvodněný – preferenční přístup, a nikoli o protiústavní rozlišování mezi dotčenými subjekty (muži a ženami), jež není založeno na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích. Jedním z esenciálních znaků demokratického právního státu je totiž princip přiměřenosti, který předpokládá zejména to, že opatření omezující základní práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.
28. Meritum věci spočívá – jak je výše podrobně shrnuto – v právní úpravě, podle které se pro účely důchodového pojištění muž považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě. Je totiž třeba konstatovat – souhlasně s vyjádřením Senátu Parlamentu České republiky i se stanoviskem Ministerstva práce a sociálních věcí – že co se týče osoby, která pečuje o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, vztahuje se splnění uvedené podmínky i na ženu (§ 5 odst. 3 věta třetí), a v tomto směru tedy k žádné nerovnosti mezi pohlavími (viz však dále bod 36) docházet nemůže. Pro účast ženy na důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě do čtyř let věku však zákon o důchodovém pojištění žádnou administrativní podmínku – na rozdíl od mužů – nestanoví, a zde tedy nepochybně k založení zřejmé nerovnosti dochází. Ústavní soud se proto soustředil zejména na přezkoumání ústavnosti právní úpravy spočívající ve větě druhé ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
29. a) Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí při přípravě návrhu novely zákona o důchodovém pojištění byl tento požadavek (uvedená podmínka pro muže) klíčovým při hledání vhodných nástrojů k zabránění hodnocení jedné a téže doby více pojištěncům; to zejména z důvodu ochrany veřejného zájmu, neboť za veřejný zájem je třeba považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky určenými k vyplácení důchodů ve výši stanovené právními předpisy. Ústavní soud si tedy položil otázku, zda lze uvedený cíl považovat za dostatečně legitimní, a zejména zda je proveden způsobem, jenž je tomuto cíli přiměřený. I když je zřejmé, že účelné hospodaření s veřejnými finančními prostředky je jistě ve veřejném zájmu a že zákonodárcem přijatému řešení lze snad i přiznat – zejména z hlediska praxe – určitou relevanci, nelze přehlédnout, že se tak stalo za cenu založení výrazné nerovnosti mezi pohlavími a za cenu diskriminace mužů pečujících o dítě ve věku do čtyř let. Argumentace statistickými údaji (obsažená ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí), prokazující, že se u mužů jedná o zcela výjimečné případy v porovnání s počtem pečujících žen a že stanovení předmětné administrativní podmínky jen pro muže (prý) vyžaduje plnění „určité součinnosti“ od nepatrného počtu z množiny osob (necelé jedno promile), nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Naopak – čistě logicky vzato – si zde ministerstvo do jisté míry odporuje, protože jde-li o tak zanedbatelný počet mužů, pak jistě i potencionální zneužívání veřejných prostředků by nedosahovalo takového rozměru, aby vůbec mohl být uvedený postup zákonodárce oprávněný, nehledě na to, že zde je již jaksi předem tomuto zlomku z okruhu pojištěných osob podsouvána možnost v zásadě unfair jednání. Oproti tomu však platí, že i kdyby se důsledky uvedeného opatření dotkly či mohly dotknout byť jen malé skupiny osob, bylo by to z ústavního hlediska nepřijatelné. Pokud jde o námitku obsaženou ve vyjádření Poslanecké sněmovny, že žena je z uvedené povinnosti vyňata z důvodu „praktičnosti takové výjimky“, jelikož z „modelu vyvinuvšího se v našem prostředí“ by podávání přihlášek k účasti na důchodovém pojištění ženou v těchto případech nabylo znaků pouhé formality, nutno uvést, že v právním státě nelze výrazný zásah do základních práv nebo svobod a porušení principu rovnosti mezi pohlavími odůvodňovat v zásadě pouze jejich praktičností z hlediska zájmů a jednodušších postupů státních orgánů. K omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy vzájemné poměřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt – na rozdíl od střetu dvou základních práv), druhou je již zdůrazněný požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování pak jako obvykle spočívá zejména v následujících kritériích: prvním je kritérium vhodnosti, tedy odpověď na otázku, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl; dalším je kritérium potřebnosti spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo nebo svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. (Pozn.: O dalších kritériích se tento nález podrobněji nezmiňuje, neboť by to bylo nadbytečné.) Z pohledu citovaných podmínek dodržení principu proporcionality pak zkoumané zákonné ustanovení, výrazně porušující základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti, obstát nemůže; i když sleduje jako hlavní cíl účelné hospodaření s veřejnými finančními prostředky, nesplňuje zejména uvedenou podmínku potřebnosti spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými v úvahu připadajícími opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle bez zásahu do ústavně chráněné zásady rovnosti mezi pohlavími. Vyloučení libovůle pak spočívá, jak je shora opakovaně zdůrazněno, zejména v tom, že nelze uplatnit jakékoli privilegium či diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria. V dané věci však z důvodů již uvedených tomu tak není.
30. Při posuzování zejména kritéria potřebnosti (v rámci testu proporcionality) uvažoval rovněž Ústavní soud tak, že stát a jeho orgány patrně mají i jiné možnosti, jak včas zjistit či obstarat si pro danou problematiku – s využitím existujících databází – relevantní informace (příslušné orgány, státní či veřejné, musí např. vědět, komu vyplácejí rodičovský příspěvek či kdo čerpá rodičovskou dovolenou), aniž by nad míru únosnou podstatě věci musely vyžadovat součinnost oprávněného subjektu (muže), dotýkat se tak prostoru jeho svobody a ve svém důsledku jej diskriminovat, resp. porušovat v tomto směru ústavní zásadu rovnosti. V širším smyslu to ostatně souvisí se snahou odstraňovat zbytečné byrokratické zátěže, tedy efektivně využívat a propojovat informace, které různé orgány (státní i veřejné) v souvislosti se svou činností např. již dříve zjistily nebo mohly zjistit.
31. Za tohoto stavu se – v souvislosti s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – ve svých důsledcích jedná o diskriminaci zejména ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Napadené ustanovení uvedené články zjevně porušuje, neboť vybrané subjekty jsou bez dostatečných důvodů diskriminovány ve srovnání se subjekty jinými, které se nacházejí v naprosto identickém právním postavení. Ústavní soud tedy usuzuje, že napadené ustanovení – důsledně vzato – vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty zúčastněnými na důchodovém pojištění, která byla založena přijetím institutu povinného podání přihlášky k účasti na pojištění pro muže ve lhůtě do dvou let od skončení péče o dítě. V tomto směru tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý rozumně vysvětlit nerovnost v přístupu k subjektům nacházejícím se ve stejné situaci tak, jak je shora podrobně popsáno.
32. Jen pro úplnost je možné uvést, že rovněž argumentace údajnými důsledky zrušení napadeného předpisu či možnými praktickými komplikacemi, jak je obsažena zejména v citovaném stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí, neobstojí. Zde Ústavní soud usuzuje, že – podle jeho názoru – není jedinou alternativou legislativního řešení dané otázky (ve vztahu ke zrušené úpravě) zatížit do budoucna jak muže, tak i ženy stanovením povinnosti podat předmětnou přihlášku k účasti na pojištění. Není však úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti dávat zákonodárci podrobný návod, jakým způsobem má na úrovni jednoduchého práva řešit veškeré v úvahu připadající situace; jeho povinností je toliko posoudit, zda napadená ustanovení právního předpisu obstojí z hlediska ústavnosti, či nikoliv.
33. Z uvedeného důvodu je rovněž irelevantní názor obsažený ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky, že zmeškání prekluzivní lhůty je možné v některých případech řešit v rámci odstraňování tvrdosti zákona; to by případně mohlo snad mít své místo v řízení o ústavní stížnosti, leč nikoliv v řízení o souladu právních předpisů s ústavním pořádkem. To platí tím spíše, pokud Ústavní soud shledá protiústavnost napadeného ustanovení, které nelze ústavně konformně interpretovat. Skutečnost, že je v právním řádu případně obsažen mechanismus, který snad někdy umožňuje neústavní důsledky takového ustanovení zmírnit či odstranit, nemění samozřejmě nic na protiústavnosti tohoto zákonného ustanovení samotného; povinností Ústavního soudu jako garanta ústavnosti právního státu pak je odpovídajícím způsobem – tedy derogací – reagovat.
34. Nelze proto než uzavřít, že zákonodárce přijetím napadeného ustanovení nezachoval povinnost stejného přístupu k subjektům práva a vytvořil rozdílné skupiny, z nichž jednu z ústavního hlediska nedůvodně diskriminoval. Došlo tedy zejména k porušení principu přiměřenosti mezi cílem zákona a zvolenými prostředky. Z postulátu rovnosti sice – jak je již výše konstatováno – nevyplývá požadavek obecné rovnosti všech se všemi, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V dané věci je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek – s vyloučením neodůvodněných rozdílů – napadeným ustanovením respektován není, neboť zákonodárce bez ústavně akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty subjekty, které, i když o dítě fakticky pečovaly, se mohou lehce ocitnout v situaci, kdy – ač jinak zákonné podmínky splňují – nebudou pojištění účastny na rozdíl od subjektů nacházejících se ve stejné situaci. Napadené ustanovení tak založilo podle názoru Ústavního soudu rozdíly, které dostatečně ústavně kvalifikovaným způsobem zdůvodněny být nemohou.
35. Zbývá toliko doplnit, že vzhledem ke kategorické formulaci ustanovení věty druhé § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění zde nebyl v daném ohledu žádný prostor k výkladu napadeného ustanovení, který by byl ústavně konformní, takže by umožnil, aby napadený předpis zrušen nebyl.
36. b) Co se týče ustanovení § 5 odst. 3 třetí věty zákona o důchodovém pojištění, Ústavní soud sice – na jiném místě (bod 28) – konstatuje, že u osoby pečující o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, se splnění podmínky věty druhé vztahuje i na ženu, takže zde k nerovnosti mezi pohlavími nedochází. Nelze však přehlédnout, že zrušením pouze druhé věty ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, by ztratila smysl i věta třetí, obsahující odkaz na větu druhou. Proto Ústavní soud návrhu vyhověl i v tom směru, že zrušil jak větu druhou, tak též napadenou větu třetí předmětného ustanovení.
37. 2) Pokud jde o napadené ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v částech vyjádřených slovy „péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a“ a slovy „tyto děti a“, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrhu na jejich zrušení je třeba vyhovět z obdobného důvodu, jaký byl vysloven v odstavci předcházejícím výše. Jedná se totiž zjevně o ustanovení, které natolik souvisí se zrušovanými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění (z toho důvodu byla ostatně také navrhovatelem ke zrušení navrhována), že je od zrušovaných ustanovení zákona o důchodovém pojištění logicky neoddělitelné a úzce s nimi souvisí. Ústavní soud však v tomto směru připomíná, že celá situace vyžaduje systémový přístup zákonodárce a komplexní řešení uvedené problematiky, v rámci kterého může dojít ke změně či vypuštění i jiných v širším smyslu v úvahu připadajících ustanovení zákonů, které zkoumanou materii upravují.
38. Z důvodů shora uvedených přistoupil Ústavní soud k přiměřenému odložení vykonatelnosti tohoto nálezu, neboť jen tak se zákonodárci umožní, aby provedl novou ústavně konformní úpravu této problematiky.
39. Ústavní soud se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť od tohoto jednání další objasnění věci nelze očekávat.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem proti vyhovění návrhu. K tomu, že návrh měl být dle mého názoru zamítnut, mne vedly následující důvody.
Ústavní soud v minulosti vyslovil názor, že „rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů“ (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 11, str. 79). Dovozuji, že v případě napadených rozhodnutí jsou rozdíly odůvodněné.
Bylo by jistě absurdní dospět k závěru, že zásada mater semper certa est sed pater incertus je diskriminující. Troufnu si dále tvrdit, že úlohy otce a matky při výchově a zaopatření dítěte nemohou být v zásadě totožné. K argumentaci Ministerstva práce a sociálních věcí o „tradičním modelu české rodiny“ lze jen demonstrativně dodat, že „první měsíce života dítěte jsou ve znamení matčina vlivu. Langmeier se právem domnívá, že kvalita sladění dyády matka – dítě předjímá kvalitu pozdější interakce celé rodiny. V průběhu častých interakcí vzniká pevná emoční vazba mezi dítětem a matkou, později i mezi dítětem a otcem … Dítě pak špatně snáší odloučení od těchto blízkých osob, zejména od matky.“ (Srov. O. Matoušek, Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, Sociologické nakladatelství, 1993, str. 61.) Vycházím pak z předpokladu – a statisticky je to podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí i podloženo – že obvykle – ač pro někoho i tak upjatě starosvětsky – lze spíše předpokládat onu péči ze strany matek, již není dle zrušených ustanovení nutno přihlašovat.
Je-li pečující osobou otec, pak se v praxi naskýtají dvě možnosti, a to varianta, že je tomu po dohodě rodičů, a situace, že tomu tak je bez takové dohody (např. úmrtí matky, svěření dítěte do péče otce soudem).
Dohoda rodičů předpokládá předchozí promyšlení všech výhod či nevýhod „netradičního“ modelu. Ústavní soud mnohokrát připomínal zásadu vigilantibus iura. Před volbou dohodnuté varianty pečujícího otce by mělo zákonitě přijít na mysl nunc est vigilandum. Hraje ostatně v případě dohody rodičů otec sólový part nebo je kalkulováno i se společnými dlouhodobými zájmy tria dítě-matka-otec?
Ani osamělý otec není bez nároku. Jde jen o to, aby jej uplatnil ve lhůtě, která není abnormálně krátká. Předpokládám, že by během péče o dítě i za běhu lhůty měl mít možnost potkat onoho úředníka, který se bude držet zásad přesvědčivosti, přiměřenosti, součinnosti, odpovědnosti, otevřenosti a vstřícnosti (blíže srov. Souhrn hlavních principů dobré správy. První verze, sestavená veřejným ochráncem práv pro potřeby pracovní konference konané dne 22. března 2006 v Brně, in: Principy dobré správy. Sborník příspěvků přednesených na pracovní konferenci, Brno 2006, str. 15–17) a který – řečeno obrazně – z neformální pozice jakéhosi tutoris virorum mu jeho povinnost připomene. Takové připomenutí by se arciť mělo nabídnout i otci pečujícímu o dítě po dohodě s matkou. Pokud by všechny naznačené mechanismy přesto selhaly, je tu navíc ještě možnost individuálního zmírnění tvrdosti zákona…
2.Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
Za přiléhavější pokládám řešení opačné; napadená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nepostrádají racionální základnu.
V rovině podústavního práva jde o režim průkazu podmínek zakládajících účast na pojištění, přičemž je pravda, že je stanoven – jde-li o rodiče pečujícího o dítě mladší čtyř roků – přísnější pro muže než pro ženy. Samu okolnost, že účast na pojištění musí být (mužem) doložena, však za diskriminační považovat nelze; věc se tím jeví tak, že ženy tuto účast dokládají jednodušeji, a ve vztahu k mužům se jim dostává jistého zvýhodnění.
Poté v rovině ústavněprávní jde o otázku, zda tato výhoda odlišného zacházení podle platné úpravy je rozumně ospravedlnitelná, sleduje-li se jí legitimní cíl a splňuje-li podmínku vhodnosti, resp. šetrnosti.
Oproti závěrům nálezu se přikláním ku kladné odpovědi, a důvody, jež pro ni předložilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, mám za uspokojivé.
Není objektivně možné, aby odstranění „nerovnosti“ mezi muži a ženami bylo dosaženo zakotvením dosavadního režimu pro ženy rovněž i pro muže pečující o dítě do čtyř let, jelikož jejich právní postavení jsou v kolizi (účasten na pojištění může být jen jeden z nich). Prosazení formální rovnosti tedy nepřinese jiný výsledek, než že ženy budou zbaveny výhody jednoduchého průkazu účasti na pojištění, aniž by se postavení mužů zde mohlo stát příznivějším; aby se úprava obdobná zrušované podle stávající druhé věty § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění stala (k odstranění „nerovnosti“) v budoucnu univerzální (pro muže i ženy), existují silné praktické důvody.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
K nálezu pléna ÚS ve věcisp. zn. Pl. ÚS 42/04zaujímám odlišné stanovisko pro nesouhlas se závěrem, že „zákonodárce přijetím napadeného ustanovení vytvořil rozdílné skupiny, z nichž jednu z ústavního hlediska nedůvodně diskriminoval“.
V odůvodnění nálezu (bod 25) je citována judikatura Ústavního soudu, v níž bylo odmítnuto absolutní chápání principu rovnosti a rovnost byla pojata jako kategorie relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle.
Právní úprava zakládající rozdílné podmínky pro účast na důchodovém pojištění byla posuzována i v nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 40/2003 Sb., v němž byla hodnocena existence objektivních a rozumných důvodů pro uplatnění rozdílného přístupu (legitimní cíl zákonodárce) a zda mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existuje stav přiměřenosti. Stejným způsobem posuzoval Ústavní soud i danou věc.
Legitimním cílem rozdílného přístupu k mužům a ženám v napadeném ustanovení je ochrana veřejného zájmu, za nějž je považováno účelné hospodaření s finančními prostředky určenými k vyplácení důchodů.
Odlišné stanovisko vychází z názoru, že v projednávané věci existují objektivní a rozumné důvody pro rozdílný přístup zakotvený v napadeném ustanovení, spočívající v přetrvávání tradičního modelu rodiny v České republice – tedy výjimečnosti situace, kdy o dítě do věku čtyř let pečují muži.
Za této situace, kdy muži o děti ve smyslu napadeného ustanovení pečující nejsou vyloučeni z účasti na důchodovém pojištění, ale musí pouze splnit administrativní podmínku – přihlásit se k účasti na důchodovém pojištění – považuji tento rozdílný přístup za opodstatněný a přiměřený.
4.Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezusp. zn. Pl. ÚS 42/04a podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko. Pro toto odlišné stanovisko uvádím tyto důvody:
1. Stávající právní stav není diskriminací mužů, ale spíše zvýhodněním žen, pro které existují legitimní důvody (jde o případ tzv. pozitivní diskriminace).
O tom, kterému z rodičů má být doba péče o dítě jako náhradní doba započtena do doby důchodového pojištění, je třeba v každém případě nějakým způsobem jednoznačně rozhodnout, neboť jsou zde dva rodiče, a péči o dítě lze započíst pouze jednomu z nich (§ 14 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Přitom nárok musí prokazovat oba, žena v době, kdy odchází do důchodu (rodným listem a čestným prohlášením, že o dítě skutečně pečovala), muž svým tvrzením, že o dítě pečoval. Jediný relevantní rozdíl mezi muži a ženami je v tom, že muž musí svůj nárok na zápočet učinit do dvou let po skončení péče o dítě; rozlišení mezi muži a ženami je tedy toliko v době, kdy nárok na zápočet uplatňují. To nepovažuji za žádnou diskriminaci mužů, protože pro tuto diferenciaci ohledně doby uplatnění nároku existují rozumné a akceptovatelné důvody.
2. Racionálním důvodem pro zjednodušení procesního postupu při uplatňovaní nároku ženami je nepochybně v první řadě nepopiratelný fakt, že ve zdrcující většině jsou to právě ony, které o děti v útlém věku pečují; platná právní úprava obsahuje jednoduchý mechanismus, aby opačný stav, kdy o dítě pečuje muž, byl snadno a objektivně zjistitelný.
Srozumitelný a racionálně přijatelný důvod k diferenciaci doby k uplatnění nároku na započtení doby péče o dítě mezi mužem a ženou v platné právní úpravě je i v tom, že ve většině případů jde do důchodu matka dítěte dříve než otec, takže i proto je třeba otázku otcovy doby pojištění vyřešit dříve, než by se stejná doba započetla matce. Po několika desetiletích mohou nastat důkazní obtíže, proto se žádá, aby mužova účast na pojištění byla zkoumána co možná nejdříve po skončení péče o dítě.
3. Muž se platnou právní úpravou nutí toliko k tomu, aby ve svém vlastním zájmu (tj. k uznání náhradní doby započitatelné do důchodového pojištění) vykonal v termínované době velmi jednoduché úkony k uplatnění svého nároku (podáním přihlášky k účasti na důchodovém pojištění, podáním návrhu na zahájení řízení k prokázání doby a rozsahu péče o dítě). Minimální součinnost, vyžadovaná od žadatele, je při uplatňování všech sociálních dávek či jiných výhod obvyklá a zcela obstojí ve světle principu „nechť každý dbá o svá práva“ (vigilantibus iura).
4. Pokud by snad bylo namítáno, že o zákonem stanovené propadné době k uplatnění nároku se muž nemusí dozvědět, lze poukázat na známou zásadu „neznalost zákona neomlouvá“ (ignorantia iuris non excusat). Obdobné požadavky na včasné uplatnění nároku jsou známy u řady právních institutů a nikde nebudí zásadní námitky. Nelze přehlédnout ani zákonem poskytnutou možnost napravovat v individuálních případech negativní důsledky případného zmeškání propadné lhůty institutem odstraňování tvrdosti (§ 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.).
5. Je zcela nepochybné, že orgány sociálního zabezpečení, rozhodující o nároku na důchod a o jeho výši, chrání důležitý veřejný zájem, protože důsledky jejich rozhodování se projeví v hospodaření s veřejnými financemi, z nichž je hrazeno pojištění. Tyto orgány jsou povinny zabránit poskytování neoprávněných výhod, mj. též duplicitnímu započítání náhradní doby pro účely účasti na důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě. Splnění této povinnosti předpokládá, aby byl objektivně zjištěn skutkový základ sloužící k rozhodování, včetně ověření, který z rodičů o dítě skutečně pečoval.
Vyžadování minimální součinnosti osob usilujících o získání sociálních požitků není podle mého názoru možno hodnotit jako „zbytečnou byrokratickou zátěž“, jak se naznačuje v bodu 30 odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Neshledávám také žádný důvod k závěru, že požadavek součinnosti oprávněného subjektu (muže) v tomto případě znamená, že zákonodárce se „dotýká prostoru jeho svobody a ve svém důsledku jej diskriminuje“, jak se v odůvodnění nálezu tvrdí.
6. Nesouhlasím ani s úvahou, vyslovenou v bodu 30 odůvodnění nálezu, že součinnost muže při uplatňování nároku není potřebná proto, že „stát a jeho orgány patrně mají i jiné možnosti, jak včas zjistit či obstarat si pro danou problematiku – s využitím existujících databází – relevantní informace“. Jako zdroj těchto informací by prý mohly sloužit údaje o vyplácených rodičovských příspěvcích či o čerpání rodičovské dovolené. Tato vyslovená úvaha je pouze hypotetická („patrně mají“) a lze pochybovat o tom, zda informace z těchto rozdílných zdrojů jsou plně kompatibilní, neboť podmínky pro uplatňování těchto rozdílných sociálních nároků nemusí být nutně identické. Ohledně této kompatibility dat neprováděl Ústavní soud žádné dokazování.
S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že nálezem naznačovaný způsob získávání údajů u všech žadatelů (mužů i žen) by zvyšoval administrativní náročnost a tím i nákladnost takového postupu, to vše k tíži veřejných sociálních rozpočtů.
Proti nastíněnému postupu lze ostatně vznést i námitky vztahující se k ochraně osobních dat. Je všeobecně uznáváno, že sdružování a komparace osobních dat z několika rozdílných automatizovaných informačních systémů prováděné správci databází bez účasti evidované osoby může představovat značné riziko pro občanská práva a svobody. Proto zákonná úprava zakazuje sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům [srov. § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů] a v nálezu nastíněný postup by patrně vyžadoval změnu platné právní úpravy.
7. Nelze vyloučit, že důsledkem derogace vyslovené v nálezu může být do budoucna nová právní úprava, která paradoxně neusnadní situaci mužům, nýbrž zhorší pozici žen (jak je naznačováno ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí). Lze pochybovat o tom, zda takovýto efekt, docílený pod heslem údajné diskriminace mužů, přinese občanům nějaký prospěch z hlediska ochrany ústavních práv a svobod.
Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že návrhem napadená ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a že návrh měl být podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut.