3. a) Lze však uvést ještě argument jiný, resp. zmínit další okolnosti ve prospěch shora uvedených závěrů. Zkoumaný případ je totiž - jak je zřejmé též z vyjádření účastníků řízení - specifický tím, že po podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů došlo k legislativnímu vývoji, jestliže zákonodárce - podle svých vlastních slov - (viz vyjádření obou komor Parlamentu) "způsobem plně konformním s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, výslovně právně upravil princip kontinuity právních nároků fyzických osob - členů družstva, vyplývajících z napadených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., pokud jde o trvání těchto právních nároků i způsob jejich vypořádání konkursním správcem" (srov. vyjádření Poslanecké sněmovny), resp. "realizoval obecně použitelné myšlenky Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu III. ÚS 258/03" (vyjádření Senátu Parlamentu České republiky). Jednalo se o zákon ze dne 28. dubna 2005 č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky.
V části dvacáté deváté tohoto zákona je novelizován zákon o konkursu a vyrovnání tak, že se v § 27 doplňuje odstavec 7, který včetně poznámek pod čarou č. 8 (poukaz na § 22, § 23 odst. 1 a 3 a § 27 zákona o vlastnictví bytů), č. 9 (poukaz na § 23 až 28 zákona o vlastnictví bytů) a č. 10 (poukaz na § 22 zákona o vlastnictví bytů) nyní zní:
"Smluvními předkupními právy není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona8). Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním zákonem9). Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců10) se v těchto případech již neužijí.".
Obecně lze říci, že tato novelizace znamená legislativní trend, který proti správnosti navrhovatelova názoru zjevně směřuje. Ostatně, jestliže je správce konkursní podstaty - podle uvedené novely - povinen nabídnout příslušným subjektům bezplatný převod bytu, tím spíše lze usuzovat, že by nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty ani ty byty, k jejichž bezplatnému převodu na členy družstva smlouvou mezi úpadcem (družstvem) a členem družstva skutečně došlo.
b) V části třicáté citovaného zákona č. 179/2005 Sb. pak došlo ke změně samotného zákona o vlastnictví bytů, neboť za stávající § 30 byl doplněn nový § 30a, který včetně poznámky pod čarou č. 27a (poukaz na zákon o konkursu a vyrovnání) zní: "Ustanovení tohoto zákona týkající se vlastníka budovy, jednotky nebo pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku, popřípadě bytového družstva, platí i pro správce podstaty podle zvláštního zákona o konkursu a vyrovnání27a), včetně ustanovení o převodech vlastnictví budovy, jednotky a pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku.".
Konečně došlo v téže části zákona č. 179/2005 Sb. ke změně tak, že v napadeném ustanovení § 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. byla za slova ,,vzájemné vypořádání prostředků" vložena slova ,,z nájemného" a za slova ,,a dále" slova "kladných zůstatků". Předmětné části zákona č. 179/2005 Sb. přitom nabyly účinnosti již dnem jeho vyhlášení, tj. dnem 30. 4. 2005. Ústavní soud tedy sice zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem na zahájení řízení byla citovaným zákonem později novelizována, leč pouze nepatrně (čtyřmi slovy) v jediném odstavci obsáhlého ustanovení (§ 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů). Je třeba uvést, že uvedená novelizace nezměnila ani obsah ani smysl napadených ustanovení a jejich takto nepatrně pozměněné znění se významově neliší od znění dřívějšího, neboť jde toliko o jejich upřesnění. Ústavní soud tedy dovozuje, že za tohoto stavu neexistují důvody zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu, jelikož napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů zákonem č. 179/2005 Sb. (s drobnou výjimkou, v tomto odstavci shora popsanou) dotčena nebyla a platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem nepozbyla. V podstatě srovnatelný názor vyslovil Ústavní soud i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) v části VII/c v posledním odstavci.
Pokud jde o podstatu věci, je z výše uvedeného - bez obsáhlého komentáře - dostatečně zřejmé, že i zákonodárce shledal relevantními názory, které vyslovil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. Právní úprava dané problematiky, kterou je nutno posuzovat komplexně, byla tedy zákonem č. 179/2005 Sb. toliko legislativně upřesněna ve smyslu výkladu provedeného již dříve citovaným nálezem Ústavního soudu, aniž by byla co do svého obsahu a smyslu jakkoli dotčena.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k názoru, že napadená ustanovení, tj. § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož se navrhovatel dovolává, a ani z jiných důvodů protiústavní nejsou.
Ústavní soud tedy konstatuje, že důvody zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány.
Proto byly návrhy Městského soudu v Praze v souladu s § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnuty.
Ústavní soud - se souhlasem účastníků - od ústního jednání upustil, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.