Minoritní spoluvlastnice uzavřela s žalovanou neplatnou nájemní smlouvu (ze závěru o tom, že zde je neplatná nájemní smlouva, se přitom vychází i v tomto řízení, jak bylo řečeno shora); právní vztah bezdůvodného obohacení, který mezi nimi vznikl, lze kvalifikovat jako plnění z neplatného právního úkonu. Z hlediska osobního rozsahu mají právní úkony zásadně účinky jenom mezi těmi, mezi nimiž byly učiněny; právní následky - platné či neplatné - smlouvy proto dopadají zásadně pouze na smluvní strany, tedy na žalovanou a menšinovou spoluvlastnici. V souzené věci stěžovatelka-většinová spoluvlastnice neparticipovala na nájemní smlouvě, kterou obecné soudy posléze shledaly neplatnou. Bezdůvodné obohacení, které žalovaná-nájemkyně na úkor stěžovatelky získala, proto nemůže být posouzeno jako plnění z neplatné smlouvy. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalovanou a stěžovatelkou je namístě posoudit jako plnění bez právního důvodu: žalovaná užívala nemovitost, která je předmětem podílového spoluvlastnictví stěžovatelky - posuzováno v poměru ke stěžovatelce -, bez jakéhokoliv právního důvodu (stěžovatelka na neplatné smlouvě nijak neparticipovala). Z hlediska rozlišení jednotlivých zvláštních skutkových podstat proto mezi žalovanou-nájemkyní a stěžovatelkou-většinovou spoluvlastnicí nevznikla obligace z bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu, nýbrž plněním bez právního důvodu.
Již z těchto hledisek je odůvodněný závěr, že v souzené věci neměl být vůbec aplikován § 457 občanského zákoníku, jenž se může uplatnit pouze v - některých, jak bude dále řečeno - případech vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy.
Závěr, že § 457 občanského zákoníku neměl být aplikován, by však byl odůvodněn i tehdy, pokud by se ve vztahu ke stěžovatelce-většinové spoluvlastnici věc posoudila jako plnění z neplatné smlouvy. Plněním z neplatného právního úkonu vzniká závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, jehož obsahem je mj. povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Ustanovení § 457 občanského zákoníku neupravuje samostatnou skutkovou podstatu (ta se nachází již v § 451 odst. 2 občanského zákoníku), nýbrž toliko stanovuje vzájemnou restituční povinnost stran neplatné nebo zrušené smlouvy, a to pouze pro případy, kdy na základě takové smlouvy již obě strany plnily (srov. Švestka a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C. H. Beck, s. 819). Plnila-li jenom jedna strana, ustanovení § 457 občanského zákoníku se neužije a povinnost vydat bezdůvodné obohacení se řídí § 451 odst. 1 a § 456 občanského zákoníku. Právní názor, že aplikace § 457 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze tehdy, pokud si na základě neplatné nebo zrušené smlouvy strany již plnily, lze nalézt i v samotné judikatuře Nejvyššího soudu - např. rozsudek ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (Soudní judikatura č. 21/1997): "Za synallagmatický lze vztah z neplatné či zrušené smlouvy považovat jen, došlo-li již na základě smlouvy ke vzájemnému plnění smluvních stran. Plnila-li z neplatné smlouvy jen jedna smluvní strana, může se domáhat vrácení plnění bez toho, aby v návrhu rozsudečného výroku, o jehož vydání žádá, konstruovala jeho podmíněnost (neexistujícím) nárokem druhé smluvní strany.". Dále srov. Soukup, J.: K uplatnění vzájemného závazku. Socialistická zákonnost, 1982, č. 4; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1031/2004, 25 Cdo 489/99, 20 Cdo 1270/99. Uvedený závěr ostatně odpovídá i smyslu § 457 občanského zákoníku - vzájemná podmíněnost restituční povinnosti může mít místo jedině tam, kde si již obě strany plnily; pokud plnila jenom jedna smluvní strana, nelze její právo žádat vydání předmětu bezdůvodného obohacení vázat na její povinnost vrátit to, co sama obdržela, prostě proto, že na základě neplatné smlouvy žádné plnění nepřijala.
Právní názor, podle něhož se § 457 občanského zákoníku neuplatní v těch případech vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, kdy plnila toliko jedna smluvní strana, je odůvodněn i z jiného pohledu: smyslem § 457 občanského zákoníku není omezit výčet těch, kteří mohou žádat o vydání bezdůvodného obohacení (jak by se z jeho "dikce" podávalo primitivním jazykovým výkladem), nýbrž stanovit vzájemnou podmíněnost závazků obou stran, a to za tím účelem, aby si jedna strana nemohla ponechat plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy a nadto ještě vymoci po druhé straně vrácení plnění, které na základě takové smlouvy druhé straně poskytla (k důrazu na vzájemnou podmíněnost restituční povinnosti, projevující se ve formulaci petitu žaloby a výroku rozsudku, srov. např. R 26/1975, R 2/1978, R 1/1979, R 22/1983).
I pokud by tedy vztah mezi žalovanou a stěžovatelkou-většinovou spoluvlastnicí měl být posouzen jako plnění z neplatného právního úkonu, nebylo by možno § 457 občanského zákoníku použít.
Ať již se tedy na obligaci mezi stěžovatelkou a žalovanou nahlíží jako na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (což považuji za správné), nebo jako na bezdůvodné obohacení zakládající se na neplatné smlouvě, aplikace § 457 občanského zákoníku neměla vůbec místa. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se řídí § 451 odst. 1 a § 456 občanského zákoníku, tj. obohacený musí vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor se obohatil. V dané věci užívala žalovaná-nájemkyně nemovitost náležející do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky-většinové spoluvlastnice a minoritní spoluvlastnice, čímž se na úkor jich obou obohatila. Zda by mohla každá ze spoluvlastnic žádat celé bezdůvodné obohacení nebo jenom část odpovídající výši jejich spoluvlastnických podílů, závisí na tom, zda by byla či nebyla akceptována teze o jejich aktivní solidaritě. V případě, že budou obě spoluvlastnice považovány na základě extenzivní interpretace § 139 odst. 1 občanského zákoníku za solidární věřitelky, může kterákoliv z nich (tedy i stěžovatelka) žádat žalovanou o poskytnutí celé peněžité náhrady. Žalovaná bude povinna splnit v celém rozsahu té spoluvlastnici, která o plnění požádá jako první (tzv. předstih - § 513 občanského zákoníku). Mezi sebou se pak obě spoluvlastnice vypořádají v rámci následného rozvrhového regresu; každé z nich bude náležet část peněžitého plnění, která odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu (§ 515 odst. 1 ve spojení s § 137 odst. 1 občanského zákoníku). Bude-li se aplikovat doslovné znění § 139 odst. 1 občanského zákoníku - což, jak bylo řečeno, v dané věci neodpovídá povaze spoluvlastnictví -, neznamená to v žádném případě, že by stěžovatelka-většinová spoluvlastnice neměla vůbec nárok na jakékoliv plnění po žalované v pozici nájemkyně. Rozdíl by byl pouze v tom, že spoluvlastnice by nebyly solidárními, nýbrž dílčími věřitelkami. Každá z nich by tak mohla žádat o peněžitou náhradu za užívání nemovitosti na základě neplatné smlouvy ve výši, která odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu, jenž u stěžovatelky činí 2/3.
Lze tedy uzavřít tak, že dle mého právního názoru obecné soudy nesprávnou aplikací kogentní normy (§ 457 občanského zákoníku) porušily právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a zasáhly do stěžovatelčina vlastnického práva, resp. práva pokojně užívat majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). S ohledem na to měl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět.