Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že ze stěžovatelova původního návrhu ze dne 17. 10. 1991 je zcela jasně patrný především jeho správněžalobní charakter ("návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu ...") a pak následuje návrh na přisouzení náhrady ušlé mzdy ("o náhradu ušlé mzdy"). K upřesnění petitu stěžovatelem ze dne 25. 10. 1995 došlo (jak výše uvedeno) na základě výzvy městského soudu ze dne 9. 10. 1995 (tj. čtyři roky po podání správní žaloby; viz spis sp. zn. 38 Ca 324/95, dále vedený pod sp. zn. 7 C 224/2000, č. l. 68). Upřesnění petitu spočívalo - kromě potvrzení původního návrhu, že "rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/70 se zrušuje," - vlastně v jeho rozšíření o návrh, že "služební poměr žalujícího k žalovanému trvá" a v precizaci (konkretizaci) všech práv a nároků (č. l. 72 tamtéž). K dalšímu upřesnění petitu ze dne 3. 9. 2001 došlo po poučení stěžovatele okresním soudem "o tom, že rozhodnutí služebního funkcionáře, o jehož přezkum ve sporu žádal, je z přezkumu vyloučeno" a "o vymezení předmětu sporu, přesném, určitém a srozumitelném návrhu" (viz protokol sepsaný u okresního soudu dne 3. 9. 2001; č. l. 199 tamtéž). Stěžovatel proto (po 10 letech od podání návrhu a po dalším z poučení/výzev daných mu obecným/-i soudem/-y) do protokolu uvedl petit: "I. Určuje se, že služební poměr žalobce u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ..." (č. l. 201). Ústavní soud proto dovozuje, že úvaha Nejvyššího soudu (uvedená v jeho napadeném usnesení ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77), že stěžovatel "vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru", je úvahou - vzhledem ke kontextu a délce celé souzené věci - zjednodušující a vůči stěžovatelově snaze dosáhnout zajištění svých základních práv i úvahou značně formalistickou. Uvedený výklad konec konců neobstojí ani při poměření s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či ve správním soudnictví, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví soudnictví. Ústavní soud navíc nemůže pominout ani skutečnost, že popsaný průběh dlouholetého, 13 let trvajícího soudního řízení a (v dlouhých intervalech) od stěžovatele požadovaná upřesnění petitu, mohla snadno vést k jeho dezorientaci; to platí navíc za situace, kdy (jak vyplývá z obsahu spisů) samy obecné soudy v těchto intervalech procesní otázky řešily jen obtížně a velmi pomalu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, i když stěžovatel - po výzvě a poučení obecného soudu - upřesnil nakonec žalobní petit na petit určovací, nemění to nic na tom, že jeho základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je - byť i se zřetelem k výše uvedeným okolnostem - tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33, zrušil.
Za této situace se již Ústavní soud nezabýval stěžovatelovými tvrzeními, která se týkají formy a podoby (fotokopie) stěžovateli zaslaného rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, jež by měla být posouzena v řízení následném, ani stěžovatelem tvrzeným obcházením zákona pro rozpor s dobrými mravy. Ústavní soud konečně nereflektoval ani stěžovatelem tvrzené odpírání práva na soudní proces vůbec; to za situace, kdy městský soud usnesením ze dne 3. 4. 2007 č. j. 8 Ca 214/04-66 zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal toho, aby žalovanému byla soudem uložena povinnost přezkoumat podle § 136 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, ve spojení s rozhodnutím ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, neboť to není předmětem této ústavní stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).