Institut bezdůvodného obohacení je založen na objektivním principu. Otázka, zda ten, kdo se bezdůvodně obohatil, byl či nebyl v dobré víře, je proto pro vydání předmětu bezdůvodného obohacení rozhodná pouze v omezené míře: závisí na ní pouze rozsah restituční povinnosti (§ 458 odst. 2 o. z.), nikoliv sama povinnost vydat protiprávně získaný majetek. Nelze tedy popírat samotné právo vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení tvrzením, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, byl v dobré víře. Taková argumentace by ostatně znamenala zpochybnění ústavnosti nejen právní úpravy bezdůvodného obohacení, ale i celé řady dalších institutů. Tak např. by stejným postupem bylo možno zcela popřít použitelnost § 485 o. z., který poskytuje ochranu pravému dědici proti dědici nepravému: nepravý dědic by totiž mohl vždy namítat, že mu soud usnesením potvrdil nabytí dědictví, a že tedy byl v dobré víře, resp. že důvěřoval v akt státní moci; ve skutečnosti i zde může mít dobrá víra význam toliko z hlediska rozsahu pohledávek nepravého dědice ve smyslu § 458 odst. 2 o. z. Obdobně by mechanická aplikace důvěry v akty státní moci (v dané souvislosti v rozhodnutí soudu) zcela paralyzovala kupř. instituty odporových sporů a sporů z lepšího práva, v rámci nichž v prvém případě může některý z věřitelů, oprávněných a dalších oprávněných (a v jistém rozsahu i povinný, což v dané souvislosti nemá relevanci) popírat pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávky jiného věřitele, oprávněného či dalšího oprávněného, a to včetně pohledávek podložených vykonatelným rozhodnutím; v druhém případě by se po realizaci rozvrhového usnesení nemohl účastník rozvrhu, kterému se neprávem nedostalo z rozvrhu tolik, kolik se mu dostat po právu mělo, domáhat po věřiteli, který byl na jeho úkor uspokojen, zaplacení částky neprávem vyplacené při realizaci rozvrhu (k odporovým sporům i k žalobám z lepšího práva srov. Fiala, J.: Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí. Praha: AUC - Iuridica, 1972, s. 70 - 80, s. 97 - 99, a Macur, J.: Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 122 - 125, s. 130 - 131). V případě odporového sporu by totiž mohl oprávněný, další oprávněný či věřitel dovozovat svou dobrou víru z vykonatelného exekučního titulu, u sporů z lepšího práva zase z rozvrhového usnesení. Obdobných příkladů, v nichž by necitlivá aplikace ochrany dobré víry mohla vést k podobně necitlivým důsledkům, je samozřejmě více.
Z uvedených důvodů se tedy domnívám, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 197 229,05 Kč byl zcela po právu. Rozhodl-li Ústavní soud většinově opačně, popřel tím z ústavního hlediska vlastnické právo vedlejšího účastníka, resp. jeho právo pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.