Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 38, směřující proti druhému odstavci výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 360/2006, jímž se podle ust. § 262 tr. ř. nařizuje, aby věc projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané dne 11. 12. 2006 namítala porušení zákazu odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), jehož se měl dopustit Městský soud v Praze vydáním v záhlaví citovaného usnesení, jímž v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce zrušil (již třetí) zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a zároveň přikázal, že věc má rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 10. Stěžovatelka proto žádala zrušení v záhlaví specifikované části citovaného usnesení.
Stěžovatelka konkrétně namítla, že z hlediska ústavního zákazu odnětí obviněného zákonnému soudci, je nepřípustné, aby se odvolací soud opřel o poznatek, že z dosavadní práce Obvodního soudu pro Prahu 2 je patrná nechuť uznat obžalované policisty vinnými (jako možnou příčinu městský soud uvedl služební styk s policisty SKPV OŘ PČR Prahy 2). Tímto postupem Městský soud v Praze podle stěžovatelky zpochybňuje rozhodování soudu jako takového a zasahuje do jeho nezávislosti. Důvody pro odnětí zákonnému soudci musí být zřetelné a nepochybné (zde stěžovatelka odkázala na nález ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, str. 271). Takovým důvodem není skutečnost, že někteří z obviněných policistů byli opakovaně zprošťováni, ani závěr Městského soudu v Praze, že Obvodní soud pro Prahu 2 si při hodnocení důkazů pomáhá ničím podloženými dohady, neboť odvolací soud nemůže soudu prvního stupně ukládat, jak má hodnotit důkazy, které sám neprovedl (zde stěžovatelka odkázala na rozhodnutí 53/1992 SbRt). Navíc, i kdyby Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je třeba věc soudci odejmout, měl v prvé řadě postupovat podle věty první ust. § 262 tr. ř., a přikázat, aby věc rozhodl senát téhož soudu prvního stupně, avšak v jiném složení (zde stěžovatelka opět odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 90/95).
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. i ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu", vyžadující aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje).
Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Městský soud v Praze v napadeném usnesení explicitně zformuloval svou představu o žádoucím výsledku řízení: "Obvodní soud... nerespektuje právní názor... soudu odvolacího, nerespektuje ani pokyny k doplnění dokazování, opakovaně mění důvody zprošťujících rozhodnutí, nehodnotí všechny provedené důkazy, vypomáhá si při hodnocení důkazů ničím nepodloženými dohady a z uvedeného je patrna nechuť Obvodního soudu pro Prahu 2 uznat obviněné vinným" (srov. napadené usnesení, str. 5 dole). Přitom vyšel z takto formulovaného poznatku: "soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 nerespektují názor odvolacího soudu ve věcech, v nichž byla podána obžaloba na příslušníka Policie ČR, neustále obžalované jak v této věci, tak i ve věcech dalších zprošťují obžaloby" (srov. str. 3 dole napadeného usnesení).
Z ústavní stížnosti ale plyne, že předmětné trestní řízení stále pokračuje před soudem prvního stupně, a stěžovatelka bude mít prostor ke vznášení konkrétních námitek vůči konkrétnímu postupu soudu, jemuž byla věc přikázána. Procesní postup zvolený Městským soudem v Praze se v dané věci stále ještě pohybuje v mezích postupu umožněného trestním řádem, a stěžovatelčiny obavy se nemusí naplnit. Pokud totiž odvolací soud takto paušálně v neprospěch strany obhajoby zhodnotil postoj všech (!) v úvahu přicházejících soudců Obvodního soudu pro Prahu 2, lze oprávněně očekávat, že v případném dalším odvolacím řízení bude stejně pečlivě (a s nasazením obdobných kritérií a metod) zkoumat, zda rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, není nepřípustně vychýleno ve prospěch obžaloby. Jinak by bylo porušeno právo stěžovatelky na rovné postavení v trestním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Nyní by však byl takový závěr předčasný, a proto je třeba uplatnit princip sebeomezení Ústavního soudu.
Ovšem nelze zastírat, že díky popsanému postupu, může mít Městský soud v Praze, v případném odvolacím řízení (např. pokud soud prvního stupně stěžovatelku uzná vinnou) velmi obtížnou situaci při vypořádání námitky porušení rovnosti stran. I tento závěr je však předčasný a nese se jen v rovině pravděpodobnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2007
Eliška Wagnerová soudkyně zpravodajka