Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2006, čj. 25 Co 215/2006 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Argumentuje tím, že jej obecný soud zbavil, jako soudního exekutora, práva na náhradu nákladů exekuce, protože změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a namísto oprávněné osoby uložil povinnost nahradit náklady exekuce osobě povinné. Osoba povinná je ovšem insolventní a exekuce byla právě pro nedostatek majetku zastavena. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení porušilo řadu jeho základních práv, včetně čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2006, čj. 25 Co 215/2006 - 39, vyplývá, že krajský soud změnil rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 2. 2006, čj. 7 Nc 4006/2003 - 20, a nově přiznal stěžovateli náklady exekuce jen proti povinnému.
Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení též proti oprávněné. Ústavní soud k tomu toliko konstatuje, že tato věc je typově vyřešena v současnosti již konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž žádné základní právo soudního exekutora na přiznání nákladů exekuce proti oprávněné osobě neexistuje. V tomto Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06, ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz). Nutno odlišit, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz) a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů řízení proti oprávněné osobě jen tehdy, bylo-li by možno takovéto osobě přičítat, při zahájení exekučního řízení, nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz cit. judikatura). Napadené rozhodnutí Krajského soudu je tak plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Argumenty, které uvádí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, jsou proto argumenty de lege ferenda mířícími na zákonodárce, nikoliv argumenty ústavně právní relevance.
Ústavní soud tudíž dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu